Válka proti teroru: Jak jsme si vyrobili ještě horšího nepřítele

Kde přesně nastal zásadní zlom a proč celá strategie selhala?

Když 11. září 2001 narazila unesená dopravní letadla do věží Světového obchodního centra a Pentagonu, podnikla útok organizace, jejíž jméno do té doby většina veřejnosti nikdy neslyšela. Skutečný rozsah a síla tehdejší Al-Káidy však byly výrazně odlišné od mýtu, který následně vznikl.

Od hrstky fanatiků v jeskyních po globální síť

Podle tehdejších odhadů amerických zpravodajských služeb z přelomu tisíciletí prošlo výcvikovými tábory v Afghánistánu celkově 10 000 až 20 000 mužů. Pevné jádro samotné organizace však tvořilo pouhých několik stovek až tisíc aktivních členů a operativců.

Struktura a síla Al-Káidy v roce 2000

1. Výcviková infrastruktura: V táborech jako Al-Farooq nebo Khalden získalo základní vojenský výcvik přibližně 10 000 až 20 000 osob.
2. Vnitřní jádro (Core): Kmenoví členové a nejbližší spolupracovníci Usámy bin Ládina tvořili užší kruh čítající pouze stovky lidí.
3. Zapojení do terorismu: Ne každý absolvent táborů se stal teroristou. Mnoho z těchto bojovníků bylo nasazeno přímo v řadách Tálibánu v Afghánistánu.

Na počátku nového tisíciletí fungovala Al-Káida jako velmi specifická struktura. Kombinovala přísnou hierarchii na samotném vrcholu s nezávisle působícími teroristickými buňkami rozmístěnými po celém světě.

Organizační úroveň teroristické sítě

1. Centrální velení (Core): Sídlilo v Afghánistánu pod přímým vedením Usámy bin Ládina. Rozhodovalo o strategických cílech a zajišťovalo financování.
2. Regionální sítě a pobočky: Skupiny v oblastech, jako je Východní Afrika nebo Jemen, měly vlastní velitele věrné vedení.
3. Spící buňky (Sleeper cells): Malé, izolované skupiny operativců přímo v cílových zemích. Jejich členové žili nenápadným legálním životem a čekali na rozkaz. Typickým příkladem byla Hamburská buňka pod vedením Mohameda Atty, jejíž členové se v roce 2000 přesunuli do USA učit se pilotovat letadla.

Buňky fungovaly na principu přísného utajení. Členové jedné buňky zpravidla neznali členy jiných skupin, což celou síť efektivně chránilo před odhalením.

Útok na USS Cole jako varovný signál

Před událostmi z 11. září byl nejvýraznějším úspěchem organizace útok na americký torpédoborec USS Cole z 12. října 2000. Ukázal schopnosti regionálních buněk v praxi.

Loď zastavila v jemenském přístavu Aden za účelem doplnění paliva. Místní buňka Al-Káidy akci dlouhodobě plánovala. Dva sebevražední útočníci navedli malý motorový člun naplněný stovkami kilogramů výbušnin přímo k boku válečné lodi. Výbuch vytvořil v ocelovém trupu obrovskou díru o rozměrech 12 × 12 metrů. Při útoku zahynulo 17 amerických námořníků, téměř 40 dalších bylo zraněno a oba útočníci na místě zemřeli.

Právě proti této síti – čítající několik stovek lidí v jádru a nevelkou síť spících buněk – vyhlásil Západ globální válku proti teroru.

Tragický omyl jménem Irák 2003: Válka postavená na lži

Podle údajů OSN působí ve světě přes 50 aktivních džihádistických skupin hlásících se k odkazu Al-Káidy nebo Islámského státu. Disponují desítkami tisíc bojovníků v oblastech od afrického Sahelu až po Filipíny. Celkový rozpočet na válku proti teroru přesáhl 8 bilionů dolarů, přesto počet teroristických útoků ve světě od roku 2001 vzrostl o 400 %.

Západ zvítězil v drtivé většině jednotlivých bitev, ale prohrál celou strategickou válku. Základní poučka totiž ukazuje, že terorismus nelze jednoduše vybombardovat – nevhodně zvolenou vojenskou sílou se naopak vytváří ve větším měřítku. Učebnicovým příkladem tohoto selhání se stala invaze do Iráku v roce 2003.

Falešný příběh o zbraních hromadného ničení

Irák neměl s útoky z 11. září nic společného, což americká CIA věděla již v roce 2002. Saddám Husajn byl sekulární diktátor, který islamisty věznil a Al-Káidu nenáviděl. Před rokem 2003 v Iráku neexistoval jediný příslušník Al-Káidy, kterého by tehdejší režim toleroval.

Přesto byla veřejnosti předložena teze o existenci zbraní hromadného ničení. Americký ministr zahraničí Colin Powell ukazoval v OSN zkumavku s bílým práškem a tvrdil, že CIA má nepochybné důkazy. Později vyšlo najevo, že hlavním zdrojem byl jediný informátor s krycím jménem Curveball, kterého německé rozvědky už tehdy označovaly za nedůvěryhodného lháře. Žádné zbraně se v Iráku nikdy nenašly a Powell své vystoupení později označil za nejčernější skvrnu své kariéry.

Invaze odstartovala 20. března 2003 operací „Šok a úžas“ (Shock and Awe). Za pouhé tři týdny Bagdád padl. Po prvotních oslavách však přišly dva klíčové rozkazy Paula Bremera, šéfa americké okupační správy, které zásadně destabilizovaly celý Blízký východ.

Osudové rozkazy Paula Bremera a rozpad státu

Rozkaz č. 1 (De-baathizace): Všichni členové strany Baas z prvních čtyř úrovní byli okamžitě propuštěni. Ve straně však musel být každý učitel, ředitel školy, lékař i úředník. Přes noc přišlo o práci 50 000 kvalifikovaných lidí. Školy zůstaly bez učitelů, nemocnice bez lékařů a úřady bez zaměstnanců. Státní aparát se kompletně zhroutil.

Rozkaz č. 2 (Rozpuštění irácké armády): 400 000 vycvičených a ozbrojených mužů bylo posláno domů bez výplaty a bez důchodu, ale s osobními zbraněmi. Sunnitští důstojníci s mnohaletou praxí zůstali bez obživy, zatímco se k moci za podpory USA dostaly šíitské skupiny.

Od Saddámových generálů k vytvoření Islámského státu

Jedním z typických příkladů byl Hádží Bakr, bývalý plukovník zpravodajské služby Saddámovy armády. Po roce 2003 zůstal bez prostředků. V roce 2004 se přidal k Al-Káidě v Iráku a vypracoval se na jejího hlavního stratéga. Byl to právě on, kdo navrhl organizační strukturu pozdějšího Islámského státu – včetně fungování tajných služeb, výběru daní a správy území. Bez zkušeností bývalých důstojníků irácké armády by ISIS nikdy nevznikl v takové síle a zůstal by jen izolovanou radikální skupinou.

Vniklé mocenské vakuum využil Jordánec Abú Musab az-Zarkáví. Americká okupace mu poskytla ideální náborový narativ i 400 000 nezaměstnaných vojáků. Jeho organizace, Al-Káida v Iráku, cílila útoky na šíitské obyvatelstvo s cílem vyvolat občanskou válku. V roce 2006 Irák zasáhla plnohodnotná občanská válka s bilancí 3 000 mrtvých měsíčně.

Zarkáví byl v roce 2006 zabit, ale organizace transformaci přežila. V roce 2010 přijala název Islámský stát v Iráku a po rozpadu státní správy v sousední Sýrii v roce 2013 se přejmenovala na Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS).

Zatímco před rokem 2003 v Iráku teroristé s globálními ambicemi nepůsobili, v roce 2014 již ISIS ovládal území o velikosti Velké Británie s 10 miliony obyvatel, ropnými vrty a těžkou vojenskou technikou. Disponoval armádou čítající 30 000 bojovníků.

Celková bilance iráckého angažmá byla tragická: 4 500 padlých amerických vojáků, přes 200 000 mrtvých iráckých civilistů (dle organizace Iraq Body Count) a 2,2 bilionu dolarů přímých nákladů podle propočtů Harvardské univerzity. Geopolitickým vítězem se stal Írán, kterému odstranění úhlavního nepřítele Saddáma Husajna otevřelo cestu k zásadnímu vlivu v Bagdádu.

Šíření chaosu v Severní Africe a na Blízkém východě

Stejný scénář destabilizace se opakoval i v dalších regionech bez dostatečného vyhodnocení následků.

Libye 2011: Pád Kaddáfího a vývoz zbraní do celého světa

Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí udržoval pod kontrolou dvě věci zásadní pro bezpečnost Evropy: migrační trasy v poušti a rozsáhlé sklady zbraní. Po sedmi měsících bombardování silami NATO a následném zabití Kaddáfího však chyběl jakýkoliv plán na stabilizaci země.

Libye se rozpadla na teritoria ovládaná soupeřícími vládami a ozbrojenými milicemi, což vedlo až k obnovení trhu s otroky, jak v roce 2017 zdokumentovala stanice CNN. Ze státních skladů zmizelo na 20 000 raket země-vzduch a miliony lehkých zbraní. Tyto zbraně následně proudily do Mali, Sýrie či Nigeru, kde vyzbrojily lokální džihádistické skupiny.

Sýrie a program Timber Sycamore

V Sýrii zahájila americká CIA program Timber Sycamore s rozpočtem kolem miliardy dolarů ročně na vyzbrojování opozičních rebelů proti režimu Bašára Asada. Podle zjištění listu New York Times však až 80 % těchto zbraní skončilo v rukou radikálních skupin jako Fronta an-Nusra (odnož Al-Káidy) nebo přímo u ISIS. Po vzestupu Islámského státu tak musely koaliční síly bombardovat výzbroj, kterou do oblasti samy v předchozích letech doručily.

Tři hlavní motory, které neustále vyrábějí nové teroristy

Zvýšení počtu radikálů po vojenských intervencích není náhodné. Je důsledkem tří opakujících se mechanismů:

1. Ponížení a civilní oběti dronových úderů

Terénní studie z Pákistánu a Jemenu ukazují, že každý civilista neúmyslně zabitý při bezpilotním úderu přivede k ozbrojenému odporu 2 až 6 příbuzných. Když byla v roce 2013 v Jemenu omylem zasažena svatební kolona a zahynulo 12 lidí, do jednoho roku se 40 mužů z dané oblasti přidalo k Al-Káidě na Arabském poloostrově. Pro místní obyvatelstvo se zasahující síly stávají útočníky, nikoliv osvoboditeli.

2. Zničení státních struktur vytvořilo prostor pro chaos

Al-Káida ani ISIS nepředstavují klasické armády, ale decentralizované sítě a ideologie. Rozpadem státních struktur v Iráku či Libyi nepřátelská síť nezanikla. Naopak získala prostor bez fungující policie, hranic a zpravodajských služeb, v němž mohla volně verbovat nové členy.

3. Byznys s válkou a vojensko-průmyslový komplex

Již v roce 1961 varoval americký prezident Dwight Eisenhower před narůstajícím vlivem vojensko-průmyslového komplexu. Výrobci armádní techniky dosahují obřích tržeb a jedna střela ploché dráhy doletu Tomahawk stojí přibližně 2 miliony dolarů. Dlouhotrvající konflikty vytvářejí stálou poptávku po nových zbrojních zakázkách a obhajují vysoké obranné rozpočty.

Geopolitická bilance: Co nám dvě desetiletí bojů přinesla?

Západní armády dnes disponují drony řízenými umělou inteligencí a rekordními rozpočty. Proti nim však stojí protivník adaptovaný na boj v podmínkách neustálého dohledu, který rekrutuje nové příznivce přes sociální sítě a využívá moderní finanční technologie včetně kryptoměn.

Invaze do Iráku v roce 2003 nabídla zásadní poučení: největší hrozbou pro stabilitu Blízkého východu nebyl Saddámův fiktivní arzenál zbraní hromadného ničení, ale rozpuštění bezpečnostních složek a kolaps státu. Řada uznávaných odborníků a bezpečnostních analytiků, včetně bývalého šéfa britské rozvědky MI6 Richarda Dearlova nebo diplomata Petera Galbraitha, shodně uvádí, že bez tehdejší invaze by Islámský stát v takové podobě nikdy nevznikl a Al-Káida by zůstala izolovanou skupinou.

Český reportér 16.9.2026, 08,00h / Michal Malý, obrázky AI