Proč investigace ztratila nevinnost

Existují události, které v dějinách národa fungují jako ostrý zlom. Okamžik, po kterém už nic není jako dřív. Pro Slovensko, ale v mnoha ohledech i pro Českou republiku, se tímto dnem stal 21. únor 2018. Ve svém domě ve Velké Mači byl brutálně zavražděn mladý investigativní reportér Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová. Zpráva o jejich smrti vyvolala největší demonstrace od pádu komunismu a zasáhla redakce po celé Evropě.

Vražda novináře nebyla jen útokem na dva mladé lidi, ale přímým zásahem do podstaty demokratického zřízení a svobody slova. Zatímco do té doby panovala v našem regionu iluze, že fyzické násilí vůči novinářům je záležitostí autoritářských režimů nebo válečných zón, únorové výstřely tuto jistotu navždy rozmetaly. Od té doby se v českých i slovenských redakcích přepisují manuály bezpečnosti a slovo „ohrožení“ získalo mrazivě konkrétní obrys.

Slovensko 2018: Den, kdy investigace ztratila nevinnost

Ján Kuciak nebyl typem novináře, který by vyhledával světla reflektorů. Pracoval s daty, obchodními rejstříky a katastry. Jeho síla spočívala v mravenčí trpělivosti, s níž dokázal propojit zdánlivě nesouvisející střípky informací. V době své smrti pracoval na odkrývání vazeb italské mafie 'Ndrangheta na nejvyšší patra slovenské politiky. Rozkrýval systém, kde se hranice mezi státem a organizovaným zločinem nebezpečně stírala.

Vyšetřování ukázalo, že za vraždou stala objednávka, která měla umlčet zvědavého reportéra jednou provždy. Později vrah se přiznal k samotnému činu a popsal detaily, které šokovaly veřejnost svou chladnokrevností. Podle obžaloby stál v pozadí podnikatel Marian Kočner, který si novináře nechal dlouhodobě sledovat. Tento případ tragicky ilustroval, jak levná může být cena lidského života v očích těch, kteří se cítí být nad zákonem.

Důsledky na politické scéně byly okamžité. Erupce hněvu v ulicích vedla k tomu, že tehdejší slovenský premiér Robert Fico podal demisi a s ním odešli i někteří další klíčoví představitelé státní moci. I když se politická kyvadla později začala vracet do starých poloh, atmosféra v zemi i v médiích se nezvratně proměnila.

Jak se změnila práce v českých redakcích?

Čeští novináři sledovali dění u sousedů s rostoucím pocitem úzkosti. Do té doby bylo nejčastějším druhem nátlaku vyhrožování žalobami, předžalobní výzvy nebo pokusy o diskreditaci skrze dezinformační weby. Po vraždě Jána Kuciaka se však diskurs změnil. „Od té doby počítáme s tím, že nám může přijít nejen žaloba, ale i fyzická výhružka,“ přiznává redaktor jednoho z předních českých deníků, který si nepřál být jmenován z bezpečnostních důvodů.

Fyzické útoky nejsou bohužel jen cizím problémem. Statistika ukazuje, že v posledních letech útoků na novináře přibývá, a to jak v digitálním prostoru, tak v reálném světě. Agrese se často projevuje na demonstracích, ale také v cíleném kyberšikanování, které má za cíl novináře psychicky zlomit a odradit od další práce na citlivých kauzách.

Nové bezpečnostní standardy

Dnes velké redakce investují do zabezpečení svých lidí mnohem více prostředků než dříve. Standardem se stalo:

1. Šifrovaná komunikace přes aplikace jako Signal či Threema.
2. Dvoufázové ověřování u všech pracovních účtů.
3. Pravidelná školení zaměřená na digitální bezpečnost.
4. V nejexponovanějších případech i dočasná fyzická ostraha novinářů a jejich rodin.

Když se v Česku rozkrývají kauzy jako Dozimetr nebo machinace kolem státních zakázek, autoři těchto textů často čelí intenzivnímu tlaku. Mnozí z nich zažili chvíle, kdy jim neznámí lidé naznačovali, že vědí, do které školky chodí jejich děti. Právě tyto metody patří mezi 5 nejčastějších způsobů zastrašování novinářů, které mají vytvořit atmosféru strachu a vynutit si autocenzuru.

Proč článek o korupci vzniká i půl roku?

Veřejnost občas kritizuje novináře za to, že o zjevných kauzách informují pozdě nebo příliš obezřetně. Realita investigativní práce je však extrémně náročná. Pokud novinář píše o korupci nebo o strukturách připomínajících mafii, musí být každé slovo podloženo neprůstřelným důkazem. Jedna chyba může vést nejen k likvidační pokutě pro médium, ale i k ohrožení důvěryhodnosti celého zdroje.

Hrubý nástřel textu může vzniknout za pár dní, ale jeho verifikace trvá měsíce. Je třeba sehnat výpisy z účtů, ověřit majetkové vazby v zahraničí, najít svědky, kteří se často bojí mluvit, a konfrontovat podezřelé. Každá taková konfrontace je riskantní – ve chvíli, kdy novinář pošle dotazy protistraně, dává jí signál, že „po nich jde“. V ten moment se spouští mašinerie protiútoků.

Investigativní žurnalistika není sprint, je to vyčerpávající marathon v minovém poli, kde ziskem není sláva, ale pravda, která někomu velmi překáží.

Evropský kontext a „Lex Kuciak“

Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové nebyla jen lokálním tragickým incidentem. Byla impulsem pro celoevropskou legislativu. Evropská komise pod tlakem událostí na Slovensku a posléze i po vraždě maltské novinářky Daphne Caruana Galiziové začala připravovat opatření na ochranu médií. Vznikl tzv. European Media Freedom Act, který má chránit novináře před zneužíváním špionážního softwaru, zabraňovat politickému ovlivňování veřejnoprávních médií a trestat neopodstatněné žaloby (tzv. SLAPPs), které mají za cíl redakce finančně vykrvácet.

Na Slovensku vznikl soubor opatření přezdívaný „Lex Kuciak“, který měl posílit ochranu zdrojů a zajistit větší transparentnost vlastnických struktur médií. Přesto zůstává otázkou, nakolik jsou tyto papírové záruky účinné v momentě, kdy se k moci dostanou síly, které s médii vedou otevřenou válku.

Stín, který nezmizí

I po letech zůstává odkaz Jána Kuciaka živý. Jeho jméno se stalo symbolem odvahy a profesionality. Pro mladé studenty žurnalistiky je připomínkou, že jejich budoucí povolání má obrovskou moc, ale také nese tragickou odpovědnost. Zatímco dříve byla hlavní obavou novinářů nuda nebo nízký plat, dnes je to vědomí, že za pravdu se v srdci Evropy stále může platit nejvyšší cena.

Demokracie neumírá v temnotě, ale v tichu, které nastane, když se novináři začnou bát ptát. Případ Kuciak nás naučil, že svoboda tisku není samozřejmost, ale statek, který je třeba aktivně bránit každý den – ať už podporou nezávislých redakcí, nebo důsledným vyžadováním spravedlnosti pro ty, kteří se stali obětí násilí a korupce.

Proč je důležité nezapomínat

Příběh Jána a Martiny není jen stránkou v učebnici dějepisu. Je to varování před tím, co se stane, když se korupce prožere až do morku státních institucí a když se z novinářů stanou v očích politiků „škodná“. Vrahové a jejich pomocníci sice postupně slyší své rozsudky, ale narušená důvěra ve spravedlivý stát se obnovuje mnohem pomaleji.

Práce investigativních reportérů v Česku i na Slovensku pokračuje dál. S větší opatrností, s lepším zabezpečením, ale se stejným odhodláním. Každá rozkrytá kauza, každý usvědčený korupčník a každý článek, který přežil tlak mocných, je poctou památce dvou mladých lidí, kteří za svou touhu po spravedlnosti položili život. Naším úkolem jako čtenářů je tyto informace vyhledávat, kriticky o nich přemýšlet a nedovolit, aby se na jejich oběť zapomnělo.

Česko 2026: „Kulky nechodí. Chodí dopisy od advokátů“

Fyzické násilí není v Česku časté, ale v poslední mají násilné činy stoupající tendenci. Jak vypadají hrozby jsme se zeptali jsme se několika redaktorů, kteří dlouhodobě píší o korupčních kauzách, nakolik je jejich práce nebezpečná a zda jim bylo někdy vyhrožováno. O tom napíšeme příští týden

Poznámka redakce: Článek vznikl jako přehled práce investigativních novinářů v ČR a SR. Citace redaktorů byly anonymizovány na jejich žádost a autorizovány. Žádný z oslovených redaktorů neuvedl, že by se v ČR bál o život. Hlavní hrozbou jsou ekonomické a právní tlaky.

Hledáte nové bydlení, nebo víkendový pobyt?

Provozovatelem tohoto portálu je společnost Milenium projekt s.r.o. MaCR, aktualizováno 12. července 2026 17:45.