Radecký: Génius, který porazil Napoleona a zachránil Rakousko
Málokterá osobnost našich dějin v sobě nese tolik fascinujících paradoxů a dramatických zvratů jako polní maršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče. Muž, který prošel sedmnácti válečnými taženími a stal se hlavním mozkem porážky Napoleona Bonaparte, byl ve své vlasti střídavě uctíván jako největší vojenský génius Evropy a zatracován jako bezcitný služebník habsburského absolutismu. Akltualizováno 7.11.26, 8,00
Zatímco Vídeň na něj dodnes vzpomíná tleskáním do rytmu slavného pochodu, z Malostranského náměstí v Praze byl jeho pomník odstraněn jako ideologický odpad. Kdo byl ve skutečnosti tento zchudlý šlechtic ze Sedlčanska, kterého vojenská komise původně odmítla jako neduživého chlapce nevhodného pro službu vlasti?
Vizitka evropského vojevůdce
- Jméno: Josef Václav hrabě Radecký z Radče (Joseph Wenzel Graf Radetzky von Radetz)
- Narození: 2. listopadu 1766, zámek Třebnice u Sedlčan (České království)
- Úmrtí: 5. ledna 1858, Milán (Lombardsko-benátské království)
- Délka aktivní vojenské služby: 72 let (1784–1857)
- Bilance: 17 válečných tažení, 7 těžkých zranění, zachránce rakouské koruny
Kapitola I: Zkrachovalý sirotek, kterého armáda nechtěla
Příběh Josefa Václava Radeckého nezačal žádným velkolepým třpytem. Narodil se 2. listopadu 1766 na zámku v Třebnici u Sedlčan do starého, avšak v té době již těžce zchudlého českého šlechtického rodu. Osud s ním v dětství nehrál fér hru. Jeho matka, rozená Bechyňová z Lažan, zemřela přímo při jeho porodu. V pouhých deseti letech ztratil i otce, hraběte Petra Eusebia Radeckého. Sirotka se ujal jeho dědeček, zemský soudce v Praze, který ho poslal studovat na prestižní, ale přísné šlechtické kolegium ve Vídni a následně na piaristické gymnázium v Novém Městě.

Když se osmnáctiletý mladík v roce 1784 rozhodl splnit si svůj sen a vstoupit do armády, narazil na neúprosnou realitu. Vojenská lékařská komise ho bez skrupulí odmítla. Radecký byl drobné postavy, hubený a podle tehdejších přísných měřítek fyzicky neduživý. Verdikt armádních lékařů zněl jednoznačně a krutě: „Pro vojenskou službu se fyzicky absolutně nehodí. Námahu tažení by nepřežil.“
Radecký však projevila tvrdohlavost a pevnou vůli, které ho později provázely na všech evropských bojištích. Odmítnutí nepřijal, odvolal se a k regimentu kyrysníků nakonec nastoupil jako kadet-dobrovolník na vlastní náklady. Nikdo z komise tehdy netušil, že právě odmítali muže, který v rakouské armádě stráví neuvěřitelných 72 let, přežije všechny přítomné lékaře a stane se nejdéle sloužícím vojákem své epochy.
Kapitola II: Učedníkem u Suvorova a architektem Napoleonova pádu
Kariéra mladého důstojníka nabrala rychlý a krvavý spád během rusko-turecké války (1787–1792), kde se poprvé ukázalo, že pod křehkou tělesnou schránkou se skrývá chladnokrevný taktik. Zde si jeho mimořádného talentu pro organizaci, neohroženosti pod palbou a schopnosti bleskově vyhodnocovat situaci všiml legendární ruský maršál Alexandr Suvorov.
Suvorov, známý svým drsným, ale vysoce efektivním stylem boje, si vybral mladého českého šlechtice za svého pobočníka. Pro Radeckého to byla životní škola. Suvorov ho osobně vzdělával v taktice a předal mu klíčové lekce, které maršál uplatňoval po zbytek života: důraz na rychlost přesunu, moment překvapení a péči o morálku řadových vojáků.
Největší chvíle Radeckého jako evropského stratéga však přišla v roce 1813. Evropa krvácela pod nadvládou Napoleona Bonaparte, protifrancouzská koalice byla roztříštěná a plná nedůvěry. Radecký, tehdy již v hodnosti polního podmaršálka, byl jmenován náčelníkem generálního štábu spojeneckých vojsk (zahrnujících Rakousko, Prusko, Rusko a Švédsko). V této pozici vypracoval takzvaný Trachenbergský plán (někdy též Reichenbašský).
Šlo o brilantní a psychologicky promyšlený strategický koncept: spojenecké armády dostaly přísný rozkaz vyhýbat se přímému střetu s hlavním vojskem vedeným samotným Napoleonem, u něhož hrozilo riziko porážky. Místo toho měly systematicky, koordinovaně a agresivně napadat a ničit separátní zbory jeho maršálů a generálů (jako byli Ney, Oudinot či Macdonald). Tím Francouze strategicky obklíčily, odřízly od zásobování a lidsky i finančně vyčerpaly.
Tato strategie, jejímž autorem byl Radecký, vyvrcholila v říjnu 1813 v gigantické bitvě u Lipska, známé jako Bitva národů. V největším střetnutí napoleonských válek byl francouzský císař drtivě poražen. Radecký, který měl během bitvy pod sebou zastřeleny dva koně a sám byl zraněn, se nesmazatelně zapsal mezi elitní architekty nové podoby Evropy.

Kapitola III: Taktický triumf stařečka: Učebnicová Custoza a Novara
Když v revolučním roce 1848 vypuklo celoevropské povstání a severní Itálie (Lombardsko a Benátsko) povstala proti rakouské nadvládě s masivní podporou sardinského krále Karla Alberta, situace Vídně se zdála být ztracená. Monarchie se otřásala v základech, v samotném hlavním městě rostly barikády. Na italskou scénu však tehdy nastoupil již dvaaosmdesátiletý Radecký. Věk, v němž většina jeho vrstevníků byla dávno po smrti, pro něj nebyl překážkou. Naopak, předvedl manévry, které dodnes studují posluchači vojenských akademií po celém světě.
Bitva u Custozy (23.–25. července 1848)
Italská armáda krále Karla Alberta byla roztažená podél řeky Mincio na příliš dlouhé, zranitelné linii. Italové spoléhali na to, že starý maršál zůstane zavřený za hradbami pevnosti Verona. Radecký však uplatnil Suvorovovu školu. Skrytě zkoncentroval své rozptýlené síly a namísto pasivní obrany zahájil bleskový, drtivý úder přímo na střed italských pozic na výšinách u Custozy. Tímto manévrem rozsekl italskou armádu na dvě izolované poloviny, které spolu nemohly komunikovat ani se navzájem podporovat. Mezi italskými jednotkami propukla panika, Radecký je zahnal na chaotický ústup a triumfálně vstoupil do Milána, čímž vynutil podpis příměří.
Bitva u Novary (23. března 1849)
Sardinské království na jaře roku 1849 příměří jednostranně porušilo a znovu zaútočilo s vírou, že oslabené Rakousko dorazí. Radecký však nezůstal zaskočen a předvedl manévr, který vstoupil do dějin vojenství. Předstíral, že jeho hlavní armáda ustupuje na jih k Piacenze. Král Karel Albert se domníval, že má situaci plně pod kontrolou a postupoval kupředu. Radecký však v noci provedl extrémně rychlý, skrytý boční přesun celého svého vojska na sever a překročil řeku Ticino u Pavie. Vpadl tak Italům přímo do boku a odřízl je od jejich vlastního hlavního města Turína. K rozhodujícímu střetu došlo u Novary. Italská armáda, chycená v pasti, byla metodicky rozdrcena. Výsledek byl pro Sardinsko tak katastrofální, že král Karel Albert ještě ten večer abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. a odešel do exilu. Radecký tímto tažením definitivně zachránil italské državy rakouské koruny a stabilizoval celou říši.
Kapitola IV: „Otec Radecký“: Vojenský vizionář a reformátor logistiky
Při pohledu na tvrdá vojenská data by se mohlo zdát, že Radecký byl jen chladným, bezcitným strojem na válku. Opak byl pravdou. Mezi řadovými vojáky – z nichž podstatnou část tvořili právě mladí odvedenci z českých zemí – se těšil nevídané úctě a upřímné lásce. Přezdívka „Vater Radetzky“ (Otec Radecký) nebyla lacinou frází státní propagandy, ale odrazem jeho hluboce humánního přístupu k obyčejným vojákům, což bylo v 19. století naprosto nevídané.
Radecký zásadním způsobem předběhl svou dobu v pochopení vojenské psychologie a armádní logistiky:
- Reforma zásobování: Pochopil, že moderní války nevyhrává jen odvaha na bojišti, ale dokonalé zásobování. Jako jeden z prvních zakázal tehdy běžnou praxi, kdy armáda brutálně rekvírovala jídlo a majetek od zbídačených civilistů v operačním prostoru. Místo toho vybudoval profesionálně organizované zásobovací kolony s vlastními pekárnami a sklady. Výsledek? Drasticky klesla dezerce a rapidně vzrostla morálka i zdravotní stav mužstva.
- Konec tělesných trestů: V tehdejších evropských armádách bylo běžné brutální bičování a uličky smrti za sebemenší disciplinární prohřešky. Radecký tyto barbarské tresty ve svých plucích v maximální možné míře omezoval a trestal spíše psychologickým působením, apelem na vojenskou čest a kamarádství.
- Sdílení útrap: Sám maršál odmítal jakýkoliv luxus v zázemí. Během tažení zásadně nespával v honosných postelích na zámcích, pokud jeho vojáci leželi venku v blátě. Spal často na slámě v prostém vojenském stanu a jídlo si nechával vařit ze stejných přídělů a polních kuchyní jako řadoví vojáci.
- Zpravodajský génius: Kladl obrovský důraz na průzkum, špionáž a topografické mapování. Před každým tažením nechal vypracovat detailní mapy terénu a vybudoval hustou síť informátorů. Téměř vždy tak věděl o pohybech nepřítele dříve, než nepřítel stačil zaregistrovat přítomnost rakouských vojsk. Otevřeně také bojoval s vídeňskou Dvorskou válečnou radou a úředníky, když kritizoval povyšování důstojníků na základě šlechtického původu namísto reálných schopností.
Kapitola V: Pikantnosti a stíny osobního života: Dluhy a italská múza
Zatímco na bitevním poli byl Radecký neomylný a dokázal s matematickou přesností koordinovat přesuny stotisícových armád, jeho soukromý život byl plný lidských slabostí, chaosu a finančního zoufalství.
V roce 1798 se oženil s hraběnkou Františkou ze Strassolda-Grafenbergu. Manželství sice bylo požehnáno devíti dětmi, ale chybělo v něm jakékoliv hlubší porozumění. Hraběnka Františka měla obrovskou zálibu v nákladném, luxusním společenském životě ve Vídni a maršál, který sám neuměl příliš hospodařit a peníze rozdával potřebným, se kvůli tomu potýkal s celoživotními, astronomickými dluhy.
Situace byla v padesátých letech 19. století natolik kritická, že maršálovi hrozila veřejná exekuce a mezinárodní ostuda. Když mladý císař František Josef I. zjistil, v jak nuzných finančních podmínkách jeho největší vojevůdce na stará kolena žije, zasáhl. Osobně z císařské pokladny zaplatil za Radeckého miliony zlatých, aby zachránil čest monarchie a jejího hrdiny.
Své skutečné osobní štěstí a klid našel maršál až v pokročilém věku během svého dlouhého pobytu v Itálii. Jeho životní družkou se stala prostá italská pradlena Giuditta Meregalli. Ta byla o mnoho let mladší, porodila mu další čtyři děti (které Radecký všechny uznal za své a finančně zajistil), starala se o něj v pokročilém věku a vařila mu jeho milovaná jídla. Radecký se o tuto svou „druhou rodinu“ vzorně staral a v korespondenci s dcerou Bedřiškou (která byla jeho nejbližším člověkem a důvěrnicí) přiznával, že teprve s Giudittou poznal skutečný teplo domova mimo chladné vojenské paláce.

Kapitola VI: Kulturní stopa: Od Strausse k legendě o vídeňském řízku
Vítězství maršála Radeckého v Itálii měla obrovský dopad na tehdejší evropskou popkulturu a zanechala nesmazatelnou stopu v hudebních síních i na talířích restaurací.
Radeckého pochod (Radetzkymarsch, op. 228)
Johann Strauss starší složil toto proslulé dílo na podzim revolučního roku 1848. Skladba měla jasný politický účel – oslavit maršálovo vítězství u Custozy a posílit morálku loajálních Rakušanů v době, kdy se říše otřásala. Když se pochod 31. srpna 1848 poprvé hrál ve Vídni před publikem složeným z rakouských důstojníků, rytmus skladby je natolik strhl, že začali spontánně tleskat rukama a podupávat nohama do taktu. Tento zvyk se udržel dodnes. Při slavném Novoročním koncertu vídeňských filharmoniků dirigent při Radeckého pochodu tradičně neřídí orchestr, ale otáčí se do publika a diriguje tleskající diváky v sále.

Legenda o vídeňském řízku
Spojení Radeckého a vídeňského řízku je jednou z nejpopulárnějších gastronomických legend světa. Podle příběhu poslal Radecký během italského tažení hlášení císaři Františku Josefovi I. Na okraj čistě vojenské depeše údajně připsal osobní poznámku o fantastickém italském pokrmu, který ochutnal v Miláně – telecí kotletě obalené ve směsi vajec, mouky a strouhanky a smažené na přepuštěném másle (Cotoletta alla Milanese). Císaře tato poznámka zaujala natolik, že si vyžádal od maršála přesný recept. Dvorní kuchaři ho následně mírně upravili – odstranili kost (která u milánské verze zůstává) a maso rozklepali dotenka. Tak měl vzniknout klasický Wiener Schnitzel. Moderní archivní výzkumy sice ukázaly, že obalování masa se v rakouských kuchařkách objevovalo už dříve, maršál však zaručeně přispěl k tomu, že se tato italská inspirace stala obrovským módním hitem ve vídeňských aristokratických salonech.

Kapitola VII: Rozpolcené Česko: Havlíčkova břitká kritika a strach z vlastního hrdiny
Jak na úspěchy a život svého nejslavnějšího rodáka reagovala tehdejší česká společnost za jeho života? Pohled byl fascinujícím způsobem rozpolcený a přesně kopíroval rodící se moderní národní vědomí. Neexistoval jeden univerzální názor, vnímání maršála se dramaticky lámalo podél linií národního původu a politického přesvědčení.
Před přelomovým revolučním rokem 1848 v českých zemích jednoznačně převažoval nekritický obdiv. Radecký byl vnímán v první řadě jako úspěšný rodák z Čech, na kterého byl národ patřičně hrdý. V první polovině 19. století se moderní nacionalismus teprve formoval a společnost žila takzvaným zemským patriotismem – lidé byli loajální rakouskému státu a skutečnost, že chlapec ze Sedlčanska dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti a porazil Napoleona, plnila tehdejší české obrozence pýchou. Radecký Prahu miloval, v mládí zde žil a byl jmenován jejím čestným měšťanem. Přestože mluvil primárně německy (jako celá tehdejší šlechta), tisk o něm referoval s obrovskou úctou. Když v roce 1841 navštívil Prahu, lidé ho v ulicích nadšeně zdravili.
Zlom nastal v revolučních letech 1848–1849, kdy byla česká žurnalistika poprvé v historii dočasně zbavena cenzury. Karel Havlíček Borovský se ve svých Národních novinách ocitl ve složité situaci: musel vybalancovat sympatie k italskému národu s loajalitou k rakouskému státu a respektem k českému původu maršála. Havlíček a mladá česká inteligence nahlíželi na situaci skrze koncept austroslavismu (chtěli silné Rakousko, ale reformované, spravedlivé a federativní).
Havlíček ve svých článcích mistrně popsal tragický paradox české reality:
- Uznání génia: Otevřeně uznával Radeckého vojenského génia a tisk popisoval bitvy jako brilantní taktické úspěchy „našeho krajana“.
- Kritika potlačování svobody: Zároveň však Havlíček ostře a nekompromisně kritizoval politické pozadí války. Poukazoval na to, že rakouská armáda v Itálii bojuje proti přirozenému právu národa na sebeurčení – tedy proti přesně tomu právu, které Češi sami žádali pro sebe ve Vídni a v Praze.
- Tragédie českých odvedenců: Vyjadřoval hlubokou lítost nad tím, že Radeckého meč a krev českých chlapců odvedených do císařské armády slouží k záchraně starého, zkostnatělého absolutistického režimu namísto toho, aby pomáhaly budovat svobodnou konstituční monarchii.
Pro nastupující mladou generaci vlastenců a studentů se tak Radecký stal sice obdivovaným vojevůdcem, ale zároveň tragickým symbolem konzervativního, policejního režimu (tzv. Bachova absolutismu), který jakékoli volání po občanských svobodách tvrdě potlačoval. Když maršál v lednu 1858 ve věku 91 let zemřel, politické spory šly na chvíli stranou a celé Čechy zasáhl hluboký smutek – společnost bez ohledu na názory cítila, že odešla poslední žijící legenda napoleonských válek.

Kapitola VIII: První republika a osud pomníku z Malostranského náměstí
Po maršálově smrti a s blížícím se koncem 19. století se v Čechách plně prosadil vyhraněný, moderní nacionalismus. Zemský patriotismus byl definitivně vytlačen národním pohledem: z „našeho slavného krajana“ se v očích veřejnosti stal „služebník Vídně a cizí Rakušan“. Tento proces logicky vyvrcholil v říjnu 1918 se vznikem samostatného Československa.
Pro novou republiku byl maršál Radecký neakceptovatelným symbolem nenáviděné habsburské nadvlády, monarchismu a militarismu. V divoké atmosféře protirakouského účtování byl v květnu 1919 jeho monumentální bronzový pomník na Malostranském náměstí v Praze (odhalený v listopadu 1858 za účasti císaře) zakryt suknem a následně rozebrán.
Na rozdíl od jiných památek (jako byla socha Marie Terezie v Bratislavě či Mariánský sloup na Staroměstském náměstí) měl však Radeckého pomník obrovské štěstí. Tehdejší kulturní elity uznaly jeho nespornou, mimořádnou uměleckou a historickou hodnotu. Sochu maršála neseného na štítě osmi vojáky, reprezentujícími různé druhy vojsk, vytvořili slavní čeští sochaři bratři Joseph a Emanuel Maxové z bronzu ukořistěných italských děl. Díky tomu pomník neskončil v huti, ale byl bezpečně uložen do Lapidária Národního muzea na Výstavišti, kde se v dokonalém stavu nachází dodnes.

Během celé éry první republiky byl Radecký z oficiálního dějepisu prakticky vymazán nebo líčen výhradně negativně jako reakční vojevůdce, který pomáhal držet „žalář národů“. Přesto se našli intelektuálové, kteří dokázali jeho význam ocenit bez politických brýlí. Příkladem je slavný pražský rodák Franz Werfel, který ve svém románu Verdi. Román opery (1928) vykreslil Radeckého v Itálii s hlubokým lidským pochopením – ne jako krutého tyrana, ale jako unaveného, spravedlivého starého muže, který do roztrhání těla věrně plní svou přísahu a povinnost.
Kapitola IX: Historie bez ideologických brýlí: Odkaz pro 21. století
Dnešní moderní česká i evropská historiografie se na maršála Josefa Václava Radeckého konečně dívá bez nánosů pro-rakouského patosu, prvorepublikového nacionalismu i následného komunistického odmítání „feudálních utlačovatelů“.
Radecký nebyl zrádce českého národa, protože v jeho době moderní český národ v politickém smyslu neexistoval. Nebyl to ani bezcitný tyran. Byl to muž své doby – loajální voják, šlechtic a kosmopolitní Středoevropan. Narodil se v Čechách, mluvil německy, miloval a spravoval severní Itálii a velel nadnárodnímu rakouskému vojsku. Do posledního dechu splnil vojenskou přísahu, kterou dal.
Je považován za jednoho z největších vojevůdců evropské historie, srovnatelného s největšími stratégy své éry. Jeho příběh – plný geniální, nadčasové strategie na bojišti, hluboké lidskosti a lásky k obyčejným vojákům, ale zároveň naprostého finančního chaosu a dluhů v soukromí – zůstává fascinujícím a plastickým svědectvím o době, kdy se stará Evropa lámala do moderních dějin. Radecký zkrátka patří k české historii se všemi svými triumfy i paradoxy a pokusy o jeho vymazání z naší paměti jsou jen vizitkou naší vlastní neschopnosti vyrovnat se s komplexností vlastních dějin.
Doporučená literatura a prameny pro další studium:
- HAVEL, Petr a ROMAN, Jiří. Maršál Radecký: Vojevůdce pěti císařů. Praha: Paseka, 2000. ISBN 80-7185-297-X. Podrobný přehled publikace s anotací a hodnocením naleznete na literárním portálu Databáze knih. (Nejkomplexnější moderní česká biografie detailně mapující vojenskou kariéru, reformy logistiky i maršálův soukromý život). [1, 2]
- PERNES, Jiří a kolektiv. Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526–1918. Praha: Elka Press, 2004. ISBN 80-902745-5-2. Recenze a komentáře čtenářů k tomuto zásadnímu svazku o vojenské historii jsou dostupné na Databázi knih. (Kniha skvěle zasazuje Radeckého taktické a výcvikové reformy do širšího kontextu vývoje rakouského vojenství). [1, 2]
- URBAN, Otto. Česká společnost 1848–1918. Praha: Svoboda, 1982. Tento klíčový historický přehled a informace o jeho dostupnosti v knihovních fondech najdete v katalogu Městské knihovny v Praze. (Zásadní socio-historické dílo pro pochopení atmosféry v českých zemích během revoluce a detailní analýzu postojů Karla Havlíčka Borovského). [1, 2]
- WERFEL, Franz. Verdi: Román opery. Praha: Odeon, 1990. Kniha je zmapována včetně čtenářských ohlasů na knižním webu ČBDB.cz. (Literární dílo pražského rodáka, které nabízí hlubokou psychologickou sondu do lidského profilu starého maršála během jeho guvernéru v Itálii).
- Národní nowiny (ročníky 1848–1849) – Kompletní digitalizovaný archiv novin vydávaných Karlem Havlíčkem Borovským je badatelům plně přístupný online v Digitální knihovně NKP. Konkrétní vydání z krizových revolučních měsíců roku 1848 si můžete prohlédnout přímo přes národní systém Kramerius - Národní knihovna ČR. (Obsahuje autentické, cenzurou nezatížené komentáře a břitké glosy K. H. Borovského k Radeckého italskému tažení
Český reportér 7.11.2026, 08,00h / Michal Malý, obrázky AI