Před 50 lety jsme prožili naše dětství a byli šťastní. A dnes?
Bez helem, bez mobilů, bez PlayStationu. S károu bez brzdy, s vodou z hadice, s chlebem se sádlem. A dnes? Mají dnešní děti obklopené technikou šťastnější dětství než my? Přečtěte si řetězový text, který si posílají lidé mezi 50 a 80 lety – a pak můj komentář, co je na textu pravdivé a co se v něm zkresluje nebo zamlčuje. Aktualizováno 21.11.26, 8,00h.
Blahopřeji!
Nám všem, kterým je mezi 45. až 80. lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60. 70... letech, neměli vůbec šanci přežít. Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice, a ne z lahví.

Jedli jsme chleba se sádlem, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku.
Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili. Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji přimontovali.


Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat. Neměli jsme žádný Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet.
Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl odpovednost Prali jsme se my, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
Našli jsme si hry s tenisáky, s klacky a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si. Blahopřeji!!!

Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě! I Ty jsi jedno z nich.
Tady je moje objektivní vyhodnocení toho textu. Ne jako obhájce ani jako kritik nostalgie, ale jak to je:
1. Nakolik je pravdivý?
Z větší části ano – v těch konkrétních vzpomínkách.
Je pravda, že:
- postýlky se natíraly barvou s olovem,
- nebyly dětské pojistky na léky, dveře, okna,
- na kole se jezdilo bez helmy,
- pila se voda z hadice, jedl se chleba se sádlem,
- hrálo se venku od rána do rozsvícení lamp, bez mobilů,
- nebyly PlayStation, Nintendo, Xbox, internet, chatroomy,
- stavěly se káry, padalo se ze stromů, byly modřiny a zlomeniny.
Tohle si nevymyslel nikdo. To je přesně dětství generace narozené v 50. a 60. letech.
Ale je tam jeden zásadní logický trik – přeživší. Text říká: „My jsme to přežili, takže to bylo v pořádku." To je klasický survivorship bias – zkreslení přeživších. Ten dopis píšou ti, kteří přežili. Ti, kteří nepřežili, ho nenapsali. Ti, kteří skončili s trvalými následky po pádu, s otravou olovem, s těžkým úrazem, ten dopis nerozesílají. To, že „jsme to přežili", nedokazuje, že to tehdy bylo bezpečné. Dokazuje jen to, že pisatel měl štěstí.
2. V čem je zavádějící?
a) Olovo, bezpečnost, hygiena – tam se nepletou city, tam jsou fakta. Olovo v barvě nebylo „neškodné, protože jsme přežili". Olovo je neurotoxické, poškozuje vývoj mozku u dětí. Že většina dětí neměla akutní otravu, neznamená, že jim to neškodilo. Stejně tak helmy, pojistky na léky, bezpečnostní pásy – ty nevznikly z rozmaru úředníků. Vznikly proto, že děti umíraly a měly těžké úrazy, kterým se dalo zabránit.
b) „Nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali venku" To je z velké části pravda – pohyb byl přirozený. Ale druhá půlka pravdy je, že tehdy nebyl takový nadbytek vysoce kalorického jídla, slazených nápojů, fast foodu na každém rohu. Nebylo to jen „my jsme byli lepší". Bylo i jiné prostředí.
c) „Nikdo nebyl žalován, nikdo nenesl vinu – jen my" To je tak trochu romantizace. Ano, dřív se méně žalovalo. Ale taky dřív zůstávala spousta úrazů bez odškodnění, bez pomoci, bez toho, aby někdo řešil, jestli za to může vadné hřiště, nezabezpečený stroj, opilý řidič. Dneska je ten systém přísnější – někdy až absurdně. Ale není to jen „kazisvětství". Je to i ochrana slabších.
3. Co text zamlčuje?
Tohle je nejdůležitější část. Text mlčí o tom, jaké tehdejší dětství také bylo:
- Chudoba a nedostatek. Ne každý měl kolo. Ne každý měl pořád co jíst. Fronty, nedostatkové zboží, jedna hračka na Vánoce, oblečení po sourozencích.
- Nesvoboda. Děti v 50. a 60. letech vyrůstaly v totalitním režimu. Nemohly cestovat, nemohly si svobodně vybírat, co budou číst, co budou studovat, kam půjdou. Volnost na dvorku ano, volnost v životě ne.
- Tvrdá výchova. Facka, rákoska, „nebreč, kluci nebrečí" – to bylo normální. Dneska by se to řešilo. Tehdy to byla výchova.
- Zdravotnictví. Dětské nemoci, na které dneska jsou očkování a antibiotika, tehdy zabíjely nebo zanechávaly následky. Ne proto, že by lékaři byli horší. Protože medicína byla jinde.
- Ženy, práce, domov. Maminky, co „si užily pěkné nervy", většinou pracovaly na plný úvazek, k tomu domácnost, k tomu děti venku. To nebyla idyla, to byla dřina.
Text si vybírá jen ty hezké vzpomínky. Což je lidské. Ale není to celý plně objektivní obraz.
4. Bylo tehdejší dětství hodnotnější než dnešní?
Můj objektivní názor: ne hodnotnější. Jiné. A v něčem lepší, v něčem horší.
Co bylo tehdy lepší – a to je pravda:
- Samostatnost, volnost, odpovědnost. Dítě se naučilo si poradit samo, najít kamarády venku, vyřešit konflikt, překousnout modřinu.
- Pohyb venku, příroda, nuda jako motor tvořivosti. Kára ze starých prken nevznikne, když máš tablet.
- Sociální odolnost. Děti se praly, usmířily, naučily se, že svět není sterilní.
Co je dnes lepší – a to je taky pravda:
- Bezpečnost a zdraví. Méně mrtvých dětí, méně těžkých úrazů, lepší medicína.
- Vzdělání a možnosti. Dnešní dítě má přístup k informacím, k jazykům, k cestování, k výběru povolání, o kterém se tehdejším dětem ani nesnilo.
- Ochrana před násilím, šikanou, zneužíváním. To, co se tehdy „překouslo", se dneska řeší. A je to dobře.
- Technika není jen zlo. Dnešní děti se díky ní učí, tvoří, programují, komunikují se světem. Problém není technika, ale to, když nahradí všechno ostatní.
Nejlepší dětství by bylo: volnost 60. let + bezpečnost a možnosti dneška. A to je přesně to, co se rodičům dneska tak těžko hledá.
5. Faktická data: úmrtnost dětí 5-9 let, 1960-70 vs. dnes
Tady nejde o pocit, tady jsou čísla z úmrtnostních tabulek pro Česko (Human Mortality Database):
Věk 5-9 let, úmrtnost za rok:
- 1960-1969: 0,444 úmrtí na 1 000 dětí za rok – dívky 0,337, chlapci 0,546
- 1970-1979: 0,379 na 1 000 za rok
- 2010-2017: 0,089 na 1 000 za rok – dívky 0,086, chlapci 0,092
Přepočteno na celé období 5-9 let (5 let):
- Tehdy: zhruba 2,2 dítěte z 1 000 zemřelo mezi 5. a 9. rokem
- Dnes: zhruba 0,44 dítěte z 1 000
Dnešní úmrtnost dětí 5-9 let je tedy asi 5x nižší než v 60. letech.
A ještě drsnější je to u nejmenších:
- Úmrtnost do 5 let: v roce 1960 to bylo 28 úmrtí na 1 000 chlapců a 21 na 1 000 dívek. Průměr za Česko 1960-2022 byl 12 na 1 000, dnes je to 2,9 na 1 000 živě narozených v roce 2020.
- Kojenecká úmrtnost: v posledních letech osciluje v Česku mezi 2,2 a 2,4 promile – tedy o řád níž než v 60. letech.
Závěr – jak ten text hodnotím?
Ten řetězový mail není lež. Je to pravdivá vzpomínka, ale ne zcela objektivní.
Je to jako fotka z dovolené – ukazuje to hezké, neukazuje frontu na letišti, průjem, hádku v autě. Děti v 60. letech měly něco, co dnešní děti ztrácejí – volnost, samostatnost, venek, kamarády naživo, odolnost. Dnešní děti mají něco, co tehdejší děti neměly – bezpečnost, zdraví, vzdělání, možnosti, svobodu volby.
Kdo tvrdí, že „tehdy to bylo jen lepší", lže sám sobě. Kdo tvrdí, že „dneska je to jen horší", taky lže. Pravda je někde uprostřed: Tehdy jsme se naučili přežít. Dneska se děti učí žít. Otázkou zůstává jak. Umí přežít?
Český reportér 21.11.2026, 8:00h / Michal Malý, obrázky AI