Pokud válka neskončí, Ukrajina bude ztrácet muže i území dál
Válka na Ukrajině dospěla do fáze, kdy se původní politické deklarace stále zřetelněji střetávají s realitou bojiště, ekonomiky i demografie. Americký prezident Donald Trump hovoří o tom, že Ukrajina bude mít nakonec „poněkud jinou podobu".
V Abú Dhabí se po devíti měsících znovu jednalo. Ruská propaganda z těchto faktů vyvozuje zánik ukrajinské státnosti. Realita je složitější a bolestivější: Ukrajina zřejmě vyjde z války územně zmenšená, ale jako stát přežije – pokud se podaří včas zastavit vyčerpávání, které ji ohrožuje více než jakákoli jednotlivá bitva. Aktualizováno 12.11.26, 8,00 h
Válka na Ukrajině dospěla do fáze, kdy se stále zřetelněji střetávají původní politické deklarace s neúprosnou realitou bojiště, ekonomiky i demografie. Řada vojenských odborníků a analytiků upozorňuje, že Ukrajina čelí kritickému vyčerpání lidských sil, rozpočtovým limitům a postupným, leč vytrvalým územním ztrátám. Zároveň se ukazuje, že kapacity Západu v oblasti dodávek zbraní a finanční podpory narážejí na své politické i výrobní hranice.
Pokračování opotřebovávací války za těchto podmínek přináší pro Kyjev zásadní riziko – každým dalším měsícem se prohlubují ztráty, které již nemusí být možné zvrátit, ať už jde o území, nebo o demografický základ země.
Právě v tomto kontextu nabývají na významu diplomatické pohyby a změny v rétorice klíčových světových aktérů. Výroky amerického prezidenta Donalda Trumpa o tom, že Ukrajina bude mít nakonec „poněkud jinou podobu", odrážejí rostoucí pragmatismus v části západní politiky. Tento pohled vychází z předpokladu, že absolutní vojenské vítězství Kyjeva a návrat k hranicím z roku 1991 nejsou za současného rozložení sil dosažitelné bez přímého zapojení dalších mocností, což Západ odmítá. Jednání na mezinárodní úrovni se proto stále více přesouvají od otázky, jak Rusko zcela porazit, k otázce, jak konflikt ukončit a jak nastavit širší regionální bezpečnost.

I. Trumpova věta a její skutečný význam
Donald Trump v rozhovoru pro televizní společnost CBS, v pořadu 60 Minutes, uvedl, že válka skončí a Ukrajina bude mít nakonec „poněkud jinou podobu". Není divu, že se objevily různé výklady jeho výroku. Z Kremlu zazněla rada, aby si podrobnosti vyjasnili přímo s Trumpem. Bylo však zdůrazněno, že bez ohledu na nuance a kontext je Ukrajina z geografického hlediska – tedy v reálném terénu – „již jinou zemí".
Tento výrok je třeba číst ve dvou rovinách. V první rovině je to konstatování faktu: Ukrajina v roce 2026 nekontroluje celé své území v hranicích z roku 1991. Krym je anektován od roku 2014, část Donbasu je okupována, část Chersonské a Záporožské oblasti je pod ruskou kontrolou. Faktická mapa se liší od právní mapy.
Politický signál Trumpa
Ve druhé rovině je to politický signál: Washington se připravuje na řešení, které nebude znamenat návrat k hranicím z roku 1991, ale zmrazení konfliktu na linii, která bude výsledkem vyjednávání a vojenské reality. To neznamená, že by Spojené státy hodlaly právně uznat ruskou anexi. Znamená to, že rozlišují mezi právním uznáním a faktickým zastavením bojů.
Tento rozdíl je klíčem k pochopení celé současné diplomacie. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odmítá formální územní ústupky. V diplomacii to však neznamená absolutní zablokování rozhovorů. Klíč spočívá v rozdílu mezi právním uznáním ztráty území a faktickým zastavením bojů na současné frontové linii.
Na programu nadcházejících třístranných jednání v Abú Dhabí proto figurovala otázka „regionální bezpečnosti obecně". Už nejde jen o bezpečnost Ruska ze strany Západu či naopak. Hlavním bodem programu je bezpečnost všech – a to v souvislosti s Ukrajinou – bez níž v regionu není možný klidný život.
II. Čísla, která nelze ignorovat: demografie jako hlavní fronta války
Nejzávažnější překážkou dalšího dlouhodobého vedení války nejsou jen ztráty na frontě, ale hluboká demografická krize země.
Podle analýzy týdeníku The Economist z 5. listopadu 2026, nazvané „Ukrajina zdecimovaná válkou čelí demografickému kolapsu", klesla populace na území kontrolovaném Kyjevem na zhruba 27 až 28 milionů obyvatel, oproti přibližně 37 milionům před rokem 2022. V první polovině roku 2026 převýšila úmrtnost porodnost více než trojnásobně a míra plodnosti se propadla na úroveň 0,8 až 0,9 dítěte na ženu, což je hluboko pod hranicí přirozené reprodukce.
Situaci zhoršuje fakt, že přes pět milionů Ukrajinců žije v zahraničí a ochota k návratu postupně klesá – zatímco na konci roku 2022 plánovalo návrat 74 procent uprchlíků, v roce 2026 je to již jen 43 procent. Z pěti milionů Ukrajinců, kteří ze země uprchli, tvoří většinu děti a ženy mladší 44 let, tedy klíčový demografický segment, a návrat neplánují.
Nová vlna emigrace
Podle prognóz Kyjevské ekonomické školy navíc Ukrajinu po skončení aktivních bojových operací čeká nová vlna emigrace, při níž by zemi mohlo opustit dalších nejméně 600 000 lidí. Ukrajinští demografové varují před rizikem další migrační vlny mužů po případném zrušení stanného práva, pokud poválečná ekonomika nenabídne dostatek pracovních příležitostí.
Ruská zahraniční rozvědka (SVR) v těchto dnech zveřejnila údaje, podle nichž by se počet obyvatel na území ovládaném Kyjevem mohl během 10 až 20 let propadnout na něco málo přes deset milionů lidí – z nichž pouze třetina bude schopna práce – což je úroveň „pod prahem národního přežití".
Tento údaj je třeba brát s velkou rezervou. SVR není demografický ústav, ale zpravodajská služba, jejímž úkolem je ovlivňovat vnímání. Její prognóza je záměrně dramatická a má sloužit jako nástroj tlaku. Přesto však ukazuje, že i ruská strana pracuje se stejným základním faktem, který potvrzují západní zdroje: demografická eroze je pro Ukrajinu existenční výzvou.
Důležité je rozlišit příčinu a následek. Současné ekonomické a populační vyčerpání není důkazem vnitřní neživotaschopnosti státu, jak tvrdí ruská propaganda. Je přímým důsledkem několikaleté ruské vojenské agrese, která vyhnala miliony lidí, zničila infrastrukturu a přinutila stát přesměrovat téměř všechny zdroje na obranu.

III. Ekonomický limit: 70 procent rozpočtu na obranu
Tato populační eroze jde ruku v ruce s kritickým stavem veřejných financí. Podle dat ukrajinského Centra pro ekonomickou strategii směřuje téměř 70 procent státních výdajů na obranu, přičemž Kyjev čelí pro rok 2027 odhadovanému rozpočtovému schodku ve výši kolem 70 miliard eur.
Ruské údery na energetickou a průmyslovou infrastrukturu – včetně klíčových oceláren – navíc oslabují exportní schopnosti země. Zničená energetika znamená nejen výpadky pro obyvatelstvo, ale i omezení průmyslové výroby, která je základem exportu a daňových příjmů.
Jak dlouho je možné Ukrajinu financovat.
Zároveň se ukazuje, že ochota i kapacity západních spojenců nést tyto náklady nejsou neomezené, jak dokládají složitá jednání uvnitř Evropské unie o rozdělení finanční zátěže mezi členské státy. Evropská unie se ocitá v situaci, kdy musí současně financovat vlastní obranu, energetickou transformaci, podporu Ukrajiny a řešení vlastních dluhových problémů ve Francii a Itálii. To vytváří politické napětí, které se projevuje i v debatě o tom, jak dlouho a v jakém rozsahu je možné Ukrajinu financovat.
V tomto kontextu je třeba zmínit i srovnání, které se objevilo v ukrajinské debatě. Ukrajinský institut budoucnosti v článku „Proč Ukrajina selhala" klade otázku, proč je Polsko – které mělo v roce 1990 výhodnější výchozí pozici než Ukrajina, HDP na obyvatele 9 000 dolarů oproti 8 000 – dnes z hlediska HDP dvakrát bohatší než Ukrajina, která se naopak řadí na konec žebříčku nejchudších zemí Evropy. Odpověď, kterou si institut dává sám, je, že problém rozvratu Ukrajiny je systémový, nikoli situační. Výměna elit či politických stran nemění základní pravidla hry, a proto se po každé revoluci reprodukuje stále tentýž starý model.
Tato analýza má částečně pravdu v tom, že Ukrajina měla před válkou strukturální problémy – korupci, oligarchizaci, slabý právní stát, závislost na vývozu surovin. Bylo by však chybné z toho vyvozovat, že rozklad Ukrajiny byl nevyhnutelný. Mnohem přesnější je konstatování, že válka tyto strukturální problémy dramaticky prohloubila a znemožnila jejich postupné řešení v mírových podmínkách.
Carnegieho nadace před několika dny zveřejnila materiál, podle něhož „Putinova agrese" dodala ukrajinskému projektu smysl a díky ní se „Ukrajina sjednotila". Je třeba dodat upřesnění: sjednotila se – ovšem za hranicemi svého současného území. Válka vytvořila silnou národní identitu, ale zároveň zemi územně i demograficky zmenšila.
IV. Ruská propaganda: jak se z faktů dělá teze o zániku
Na tuto situaci reaguje i ruská propaganda, která se snaží kombinovat reálná fakta o ukrajinském vyčerpání s vlastním ideologickým výkladem.
Ruský autor Kirill Štelnikov ve svém textu „Nové hranice Ukrajiny po Abú Dhabí všechny ohromí – pokud vůbec budou existovat" tvrdí, že Ukrajina se mění ve zhroucený stát, v „černou díru" na mapě Evropy, kterou bude nutné „nějakým tahem" vyřešit, jinak v regionu nebude možný klidný život.
Důvodem pádu Ukrajiny jako státu podle něj rozhodně není vojenský konflikt. Ten pouze odhalil „shnilé kosti a cáry hadrů pod špatně padnoucím oblekem". Již v únoru 2022 Vladimir Putin prohlásil, že Ukrajina v podstatě „nikdy neměla udržitelnou tradici vlastní státnosti", neboť šlo původně o politický projekt V. I. Lenina, jehož směrnice „doslova vtěsnaly Donbas do rámce Ukrajiny". V říjnu letošního roku prezident na plenárním zasedání Valdajského diskusního klubu znovu nastínil procesy, které již nikdo nemůže ignorovat: Ukrajina nemůže existovat nezávisle, je řízena zvenčí a přímo před očima přichází o svou státnost.
Štelnikov dále tvrdí, že vroucí touha Evropy souvisí se skutečností, že se děsí toho, že bude muset čelit následkům proměny Ukrajiny v monstrum. A cituje server Responsible Statecraft, podle něhož Ukrajina může mluvit o štěstí, pokud díky vůli Ruska vůbec zůstane státem a územním celkem.
Tento výklad je třeba brát na vědomí, ale nelze jej přijmout jako faktický popis. Je to příklad toho, jak propaganda pracuje: vezme reálná čísla – demografický pokles, emigraci, rozpočtový schodek – a vloží je do ideologického rámce, který říká: Ukrajina je umělá, neživotaschopná, a proto musí zmizet.
Zprávy západních médií a ekonomických institucí o demografickém poklesu, emigraci milionů obyvatel a strukturálních problémech ukrajinského státu jsou skutečné a představují pro poválečnou budoucnost země obrovskou výzvu. Ruský výklad však tyto důsledky války záměrně vydává za důkaz jakési vrozené neživotaschopnosti Ukrajiny a předpovídá její úplný rozklad a zmizení z mapy.
Zánik ukrajinské státnosti?
Takový scénář úplného zániku ukrajinské státnosti je však z hlediska reálné geopolitiky vysoce nepravděpodobný. Mnohem reálnějším vyústěním současné krize je bolestivý kompromis, který bude znamenat faktické územní ústupky a zmrazení konfliktu na nové linii dotyku.
Pro Ukrajinu to bude představovat těžkou zkoušku – ztratí část svého území a bude čelit dlouhodobé hospodářské a populační obnově. Zároveň však zastavení bojů zůstává jedinou cestou, jak zabránit úplnému vyčerpání země, zachovat suverenitu na většině jejího území a vytvořit podmínky pro budoucí stabilizaci s oporou o mezinárodní bezpečnostní záruky.
Ukrajinská společnost prokázala mimořádnou odolnost a ani pro Evropskou unii, ani pro Spojené státy není přijatelné, aby na východní hranici Evropy vzniklo nekontrolované zhroucené území. Takové území by znamenalo nejen bezpečnostní riziko, ale i migrační, ekonomickou a politickou destabilizaci celého kontinentu.

V. Vojenská realita: opotřebovávací válka favorizuje silnějšího
Na vojenské úrovni sice ukrajinská armáda dokáže v některých úsecích vést lokální protiútoky a narušovat ruské ofenzivní plány, celková dynamika opotřebovávací války však favorizuje početně i surovinově silnějšího agresora. Každý další měsíc bojů znamená pro Ukrajinu nenahraditelnou ztrátu bojeschopných mužů a další devastaci území.
Ruská armáda postupuje na východě Ukrajiny tempem stovek metrů či jednotek kilometrů za týden, ale za cenu obrovských ztrát na životech i technice. Udržet doplňování jednotek bez vyhlášení nové, politicky citlivé vlny všeobecné mobilizace je pro Kreml stále nákladnější.
Přesto je třeba konstatovat, že i ruské zdroje nejsou bezedné. Ruská ekonomika je plně převedena na válečnou výrobu, což sice krátkodobě táhne HDP, ale zároveň vyvolává vysokou inflaci, rekordní úrokové sazby, kritický nedostatek pracovních sil v civilním sektoru a vyčerpávání rezerv. Udržet toto tempo další roky by znamenalo vážné vnitřní hospodářské otřesy i pro samotné Rusko.
Hlavní dilema současnosti tak nespočívá ve volbě mezi naprostým vítězstvím a úplnou kapitulací, ale v hledání okamžiku, kdy další pokračování války přináší Ukrajině větší škody než přínosy. Skutečným měřítkem úspěchu v nadcházejícím období nebude jen podoba budoucích hranic, ale především schopnost udržet životaschopný, bezpečný a funkční stát pro ty, kteří v něm zůstali nebo se do něj budou chtít vrátit.
VI. Abú Dhabí: americký pokus o kreativní kompromis
Ve dnech 10. a 11. listopadu 2026 proběhlo v Abú Dhabí první přímé kolo třístranných jednání mezi Ukrajinou, Ruskem a americkými zprostředkovateli, v čele se zvláštním vyslancem Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem, po více než devítiměsíční přestávce.
Podle informací britských deníků The Telegraph a The Economist přišli američtí vyjednavači s nekonvenčním kompromisem. Navrhli překreslit administrativní hranice regionů na východě Ukrajiny tak, aby Moskva mohla domácímu publiku prohlásit, že ovládla „celý Donbas", aniž by se ukrajinská armáda musela stáhnout z měst, které stále drží, jako jsou Kramatorsk či Slovjansk.
20bodový plán
Další součástí amerických úvah, diskutovaných v rámci širšího 20bodového plánu, je vytvoření demilitarizované a svobodné ekonomické zóny v průmyslové části Donbasu výměnou za pevné bezpečnostní záruky USA pro Kyjev. Zelenskyj již dříve naznačil ochotu stáhnout jednotky až o 40 km za předpokladu, že totéž udělá i ruská armáda.
Americký návrh na změnu administrativních hranic však narazil na odpor. Ruská delegace, vedená Vladimirem Medinským, nadále trvá na stažení ukrajinských vojsk ze zbývajících zhruba 5 000 km² Doněcké oblasti a z dalších regionů, které si Moskva nárokuje. Kyjev naopak odmítá jakékoli formální či faktické uznání okupace.
Přestože územní otázka zůstala zablokována, dvoudenní rozhovory přinesly dohodu o rozsáhlé výměně válečných zajatců. Podle ukrajinského vyjednavače Davyda Arachamiji jde o krok s dobrou dynamikou před koncem roku. Američtí vyslanci Kushner a Witkoff oznámili, že bezprostředně poté míří do Moskvy za Vladimirem Putinem a následně do Dublinu za Volodymyrem Zelenským.
Šance na rychlou komplexní mírovou dohodu je v tuto chvíli malá, ale pravděpodobnost dílčího posunu směrem k příměří a zmrazení konfliktu reálně existuje.
VII. Kde leží hlavní překážky dohody
Překážky lze rozdělit do dvou skupin: neústupnost v otázce Donbasu a nedůvěra spojená s absencí záruk.
Neústupnost v otázce Donbasu: Rusko požaduje nejen uznání své kontroly nad okupovanými oblastmi, ale i stažení ukrajinských vojsk ze zbývajících částí Donbasu, které Moskva dosud vojensky neobsadila. Zelenskyj tento požadavek kategoricky odmítá s odkazem na ukrajinskou ústavu a obavu, že by takový ústupek jen umožnil Rusku přeskupit síly k dalšímu útoku.
Nedůvěra a absence záruk: Kyjev opakovaně zdůrazňuje, že nevěří slibům Vladimira Putina a nemůže přistoupit na žádné řešení bez pevných a vymahatelných bezpečnostních záruk ze strany Spojených států a Evropy.
Naopak prostor pro pozitivní posun vzniká ve třech oblastech:
Zmrazení fronty místo „odevzdání" země: V diplomatických kruzích se stále častěji pracuje s variantou příměří na stávající linii dotyku, podobně jako na Korejském poloostrově. Zelenskyj již naznačil ochotu zastavit boje na současných pozicích, pokud to povede k ukončení války, aniž by se Ukrajina musela právně vzdát své suverenity nad okupovaným územím.
Tlak americké administrativy: Jednání v Abú Dhabí potvrdila, že tým prezidenta Donalda Trumpa aktivně tlačí obě strany k pragmatickému kompromisu. Ačkoli dvoudenní schůzka nepřinesla průlom v otázce hranic, vyústila v dohodu o výměně zajatců, což američtí i ukrajinští vyjednavači označili za povzbudivý krok.
Zapojení Evropy a bezpečnostní garance: Následné cesty amerických vyslanců do Moskvy a snaha zapojit evropské mocnosti do jednání o poválečné architektuře naznačují, že se hledá balíček, který by Ukrajině výměnou za faktické zmrazení konfliktu nabídl silnou vojenskou a finanční podporu i bezpečnostní záruky.
Pozitivní posun v nejbližších měsících pravděpodobně nebude mít podobu slavnostní mírové smlouvy, ve které se jedna ze stran vzdá svých nároků. Reálným a dosažitelným cílem současné diplomacie je postupné snižování intenzity bojů, výměny zajatců a nakonec příměří na stávající frontové linii, které otázku konečného statusu území odloží do budoucna a umožní Ukrajině přežít a zahájit obnovu.
VIII. Ukrajinská společnost: chce mír, ale ne kapitulaci
Průzkumy renomovaného Kyjevského mezinárodního sociologického institutu (KIIS) ukazují velmi zajímavý vývoj – společnost je válkou hluboce vyčerpaná, ale její postoj k míru má jasně definované hranice.
Na začátku plnohodnotné invaze v roce 2022 a ještě v roce 2023 odmítalo jakékoli územní ústupky téměř 90 procent Ukrajinců, pouze kolem 8 až 10 procent bylo ochotno o nich uvažovat. S prodlužující se opotřebovávací válkou podíl lidí odmítajících jakékoli ústupky postupně klesal až na zhruba 53 až 54 procent na začátku roku 2026, zatímco podíl těch, kteří byli ochotni připustit bolestivý kompromis, vzrostl na 33 až 39 procent.
Zásadní rozdíl mezi „příměřím" a „odevzdáním území" odhalil průzkum KIIS z podzimu 2026:
- 75 procent Ukrajinců podporuje zahájení mírových jednání s Ruskem.
- 69 až 72 procent Ukrajinců je ochotno přijmout okamžité příměří a zmrazení konfliktu na současné frontové linii, pokud se Ukrajina právně nevzdá své suverenity nad okupovaným územím a získá silné bezpečnostní záruky.
- Naopak požadavek, aby se ukrajinská armáda stáhla i z dosud neobsazených částí Donbasu a odevzdala celý region Rusku, považuje 61 procent respondentů za kategoricky nepřijatelný, přičemž tento odpor dokonce mírně vzrostl oproti lednu 2026, kdy činil 54 procent.
Hlavní důvody odporu veřejnosti podle dat KIIS z roku 2026 nestojí na naivitě, ale na nedůvěře v Rusko. Třetina dotázaných, 35 procent, uvádí, že Rusko se po získání Donbasu stejně nezastaví a zaútočí znovu. Dalších 33 procent odkazuje na ústavu a územní celistvost a 25 procent otevřeně pochybuje o tom, že by západní bezpečnostní záruky v případě nového konfliktu skutečně fungovaly. Celých 78 procent Ukrajinců navíc v říjnu 2026 uvedlo, že hlavní překážkou míru je ruská snaha podmanit si Ukrajinu, nikoli neústupnost kyjevské vlády.
Ukrajinská společnost i její politické vedení se v listopadu 2026 nacházejí ve vzácné shodě. Většina Ukrajinců je připravena akceptovat zmrazení války na současné frontě, protože si uvědomuje vyčerpání země. Zároveň ale drtivá většina společnosti, včetně obyvatel východní Ukrajiny, odmítá podepsat dohodu, kterou by Kyjev dobrovolně vyklidil opevněná města v Donbasu bez jistoty, že to nebude jen předehra k další ruské invazi.

IX. Otázka Zelenského: katalyzátor, nikoli řešení
Odchod Volodymyra Zelenského by pravděpodobně odblokoval samotné zahájení přímých mírových rozhovorů, ale samo o sobě by to nevyřešilo hlavní překážky dohody. Otázka jeho odchodu je v diplomacii jedním z klíčových témat, protože k ní tlačí jak Moskva, tak částečně i Washington. Změna v čele Ukrajiny by však přinesla jak nové příležitosti, tak vážná rizika.
Co by jeho odchod mohl posunout:
Odstranění osobní bariéry s Moskvou. Ruské vedení dlouhodobě označuje Zelenského za nelegitimního prezidenta a změnu vedení v Kyjevě považuje za jednu ze svých hlavních, byť nevyslovených podmínek pro uzavření dohody. Nový lídr by pro Kreml představoval partnera, se kterým může jednat bez ztráty tváře.
Zlepšení vztahů s Bílým domem. Americký prezident Donald Trump veřejně naznačil, že by v čele Ukrajiny raději viděl jiného vyjednavače. Nový prezident bez osobní historie napjatých vztahů s Washingtonem by mohl snáze najít společnou řeč s Trumpovou administrativou ohledně podmínek příměří.
Větší manévrovací prostor pro kompromis. Zelenskyj je pevně svázán svými dřívějšími sliby o úplném osvobození země a pro část ukrajinské společnosti by jakýkoli jeho ústupek působil jako zrada. Nový politik by mohl nastoupit s čistým štítem a s mandátem ukončit krveprolití.
Proč by to ale situaci nemuselo vyřešit:
Stejné mantinely pro každého nástupce. Jak upozorňují analytici, jakýkoli budoucí ukrajinský prezident narazí na stejné limity. Ukrajinská ústava zakazuje měnit hranice země bez celostátního referenda a většinová veřejnost sice podporuje příměří na současné frontě, ale odmítá právní uznání ruské anexe.
Neměnné požadavky Ruska. Konec Zelenského by nezměnil cíle Kremlu. Moskva nadále požaduje stažení ukrajinské armády i z dosud neobsazených částí Donbasu a omezení budoucí ukrajinské armády, což je pro Kyjev bez ohledu na osobu prezidenta nepřijatelné bez pevných západních záruk.
Riziko vnitřní destabilizace. Vyměnit prezidenta uprostřed války, ať už rezignací, nebo složitou organizací voleb v zemi pod palbou, by mohlo vyvolat mocenské vakuum, spory mezi armádou a politiky a oslabit obranyschopnost v klíčový moment vyjednávání. Navíc hlavní zvažovaní nástupci zastávají v otázce bezpečnosti státu stejně tvrdé postoje jako Zelenskyj.
Výměna prezidenta by zafungovala jako diplomatický katalyzátor, který by usnadnil komunikaci mezi Kyjevem, Washingtonem a Moskvou. Sama o sobě však nedokáže překlenout hlavní rozpor celé války – tedy jak uspokojit ruské územní nároky a zároveň zajistit Ukrajině takové bezpečnostní záruky, aby Rusko za několik let nezaútočilo znovu.
Potenciální nástupci a jejich postoje
Pokud by se na Ukrajině konaly prezidentské volby, průzkumy veřejného mínění z podzimu 2026 ukazují, že Zelenskyj sice stále drží silnou pozici pro první kolo, ale v případném druhém kole by proti hlavním vyzyvatelům pravděpodobně neuspěl.
Valerij Zalužnyj, bývalý vrchní velitel ozbrojených sil, velvyslanec ve Velké Británii, se dlouhodobě těší nejvyšší důvěře ukrajinské veřejnosti. Podle říjnového průzkumu by v prvním kole získal 20,2 procenta hlasů, těsně za Zelenským s 22,9 procenta, avšak v druhém kole by podle průzkumů agentury Socis i Active Group Zelenského výrazně porazil. Zalužnyj je zastáncem tvrdého realismu. Již dříve otevřeně pojmenoval patovou a opotřebovávací povahu války a zdůraznil nutnost technologické převahy a ochrany lidských životů. V roce 2026 také realisticky uvedl, že nevěří v brzký vstup Ukrajiny do NATO. Pro voliče představuje pragmatického vojevůdce, který by dokázal vyjednat příměří bez ztráty důstojnosti, ale zároveň by nepřistoupil na kapitulaci.
Kyrylo Budanov, šéf prezidentské kanceláře, dříve šéf vojenské rozvědky HUR, od ledna 2026 působí v čele Zelenského prezidentské kanceláře. V prvním kole by podle průzkumů z podzimu 2026 získal kolem 5 až 7 procent hlasů, ale díky vysoké důvěře, kolem 62 procent podle Rating Group, by v případném druhém kole Zelenského porazil. Budanov zastává nekompromisní bezpečnostní linii vůči Rusku. Jako zpravodajec však velmi detailně zná skutečné kapacity obou stran. Jeho přechod do nejvyšší politické funkce v prezidentské kanceláři mu dal přímý vhled do diplomatických vyjednávání.
Mychajlo Fedorov, bývalý ministr obrany a architekt digitální transformace, patří k nejpopulárnějším mladším politikům. Podle letního průzkumu Socis by v prvním kole získal přes 13 procent a v druhém kole by Zelenského porazil, ačkoli jeho podpora do října 2026 mírně poklesla po jeho odchodu z vlády. Reprezentuje technologickou modernizaci státu a armády, zejména rozvoj dronových sil. Je vnímán jako technokrat orientovaný na efektivitu, reformy a poválečnou obnovu.
Petro Porošenko, bývalý prezident z let 2014–2019, má pevné jádro voličů kolem 7 až 10 procent, ale zároveň vysokou míru nedůvěry kolem 70 procent, takže v druhém kole by proti Zelenskému i dalším kandidátům neuspěl.

Právní a praktické překážky voleb za války
Uspořádat volby na Ukrajině před ukončením bojů naráží na zásadní ústavní, bezpečnostní i logistické bariéry.
Článek 83 Ústavy Ukrajiny výslovně zakazuje rozpuštění parlamentu (Nejvyšší rady) a konání parlamentních voleb během válečného stavu. Pravomoci současného parlamentu se automaticky prodlužují až do zvolení nového po skončení války. Ústava samotná prezidentské volby za války přímo nezmiňuje, ale zakazuje je Zákon o právním režimu válečného stavu. Ten také stanoví, že prezident zůstává ve funkci, dokud se úřadu neujme jeho řádně zvolený nástupce. Parlament v říjnu 2026 prodloužil válečný stav do konce ledna 2027. Teoreticky by parlament mohl zákon změnit prostou většinou, ale bez příměří se k tomu nechystá. Ústava navíc zakazuje jakékoli změny území státu bez schválení v celostátním referendu.
Praktické překážky jsou neméně závažné. Ruské raketové a dronové útoky zasahují celé území Ukrajiny. Shromažďování občanů ve volebních místnostech by představovalo přímé ohrožení životů. Zelenskyj již uvedl, že je ochoten volby uspořádat, pokud Rusko přistoupí na minimálně 60denní příměří, což však Kreml odmítl.
Mimo Ukrajinu žije přes pět milionů občanů a další miliony jsou vysídleny uvnitř země. Zahraniční zastupitelské úřady nemají kapacitu odbavit miliony voličů a aktualizace voličských seznamů v rozvrácené zemi je technicky téměř nemožná. Stovky tisíc příslušníků ozbrojených sil se nacházejí přímo v bojové zóně. Zajistit pro ně tajné a svobodné hlasování i možnost kandidovat v zákopech je logisticky neřešitelné. Za válečného stavu platí omezení shromažďování, cenzura z bezpečnostních důvodů a sjednocené televizní vysílání. Opoziční kandidáti by neměli rovné podmínky pro kampaň, což by zpochybnilo legitimitu výsledků doma i v zahraničí. Většina Ukrajinců, podle průzkumů z roku 2026 zhruba 60 až 70 procent, si konání voleb během aktivní války nepřeje a podporuje jejich uspořádání až po zrušení válečného stavu.
Z právního i praktického hlediska je výměna prezidenta formou voleb možná až po uzavření příměří a zrušení válečného stavu. Do té doby by k ní mohlo dojít pouze Zelenského dobrovolnou rezignací, po níž by pravomoci hlavy státu dočasně převzal předseda parlamentu Ruslan Stefančuk.
Stefančuk: kontinuita, nikoli změna
Předseda ukrajinského parlamentu Ruslan Stefančuk zastává k územním ústupkům i dalším ruským požadavkům stejně nekompromisní postoj jako Volodymyr Zelenskyj. Jako dlouholetý blízký spojenec prezidenta a zároveň profesor práva staví svou argumentaci především na ukrajinské ústavě a mezinárodním právu. Pokud by tedy v případě Zelenského rezignace dočasně převzal pravomoci hlavy státu, k žádnému obratu v otázce územních ústupků by z jeho strany nedošlo.
Stefančuk opakovaně definoval tři nepřekročitelné podmínky, tzv. červené linie, přes které podle něj Ukrajina nemůže jít – „ani fyzicky, ani právně, ani morálně": žádné právní uznání okupace, žádné omezení ukrajinské armády a žádné právo veta pro Rusko ohledně spojenectví.
Striktně odmítá jakékoli formální postoupení území Rusku nebo právní uznání ruské kontroly nad okupovanými oblastmi, včetně Krymu a Donbasu. Zdůrazňuje, že ukrajinský parlament nikdy neschválí dohodu, která by měnila územní celistvost země. Odmítá ruský požadavek na tzv. demilitarizaci nebo jakékoli limity týkající se početního stavu a výzbroje ukrajinských ozbrojených sil. Silnou armádu považuje za hlavní záruku přežití státu. Trvá na tom, že Rusko nesmí rozhodovat o tom, do jakých mezinárodních organizací Ukrajina vstoupí. Členství v Evropské unii a NATO označuje za zakotvené v ukrajinské ústavě a za nejlepší možnou bezpečnostní záruku.
Přestože Stefančuk odmítá územní kompromisy na úkor ukrajinské suverenity, v diplomacii rozlišuje mezi odevzdáním území a zastavením bojů. Při jednáních s americkými zákonodárci v roce 2026 potvrdil, že Ukrajina je připravena na příměří podél současné frontové linie, pokud bude podpořeno silnými bezpečnostními zárukami a tlakem na Rusko. Ostře se staví proti návrhům, podle kterých by se ukrajinská armáda měla stáhnout i z dosud neobsazených částí Donbasu nebo by se měly překreslovat administrativní hranice ve prospěch Moskvy. Dlouhodobě prosazuje, že spravedlivý mír musí zahrnovat nejen zastavení palby, ale také vymáhání válečných reparací ze zmrazených ruských aktiv a potrestání válečných zločinů.
Nahrazení Volodymyra Zelenského Ruslanem Stefančukem by z hlediska ochoty k územním ústupkům nezměnilo vůbec nic. Důvodem není jen samotná osoba Stefančuka, ale hlubší realita ukrajinské politiky: postoje Zelenského i Stefančuka jsou jen odrazem širšího konsenzu ukrajinské společnosti i armády – lidé sice chtějí příměří, ale odmítají odevzdat neobsazená města v Donbasu bez pevných bezpečnostních záruk.
Jediný teoretický rozdíl by byl technický: Moskva by přišla o svou hlavní rétorickou záminku, tedy tvrzení, že se Zelenským nemůže jednat. Na stole by ale ležely naprosto stejné ukrajinské podmínky jako dosud.
X. Vnější tlak: proč válka nemusí skončit až kolapsem
Tento scénář – tedy vyčerpání Ukrajiny až na hranici vojenského a ekonomického kolapsu za cenu obrovských lidských ztrát – je přesně tím rizikem, před kterým dnes varuje řada realisticky uvažujících vojenských analytiků a ekonomů. Z pohledu dosavadního vývoje fronty a neústupnosti obou stran se takové vyústění může jevit jako velmi pravděpodobné.
Zároveň ale do rovnice vstupují protichůdné faktory, které ukazují, že válka nemusí skončit až úplným zhroucením Ukrajiny, a to ze dvou hlavních důvodů.
Prvním důvodem jsou limity na straně Ruska, popsané výše. Druhým je vnější tlak na zmrazení konfliktu ze strany USA a Evropy.
O osudu konfliktu nerozhodují jen síly přímo na frontě, ale také velmoci, které mají v rukou klíčové páky na obě bojující strany. Spojené státy mají možnost donutit Ukrajinu k příměří velmi rychle – jednoduše tím, že podmíní další dodávky zbraní, zpravodajských informací a finanční pomoci přijetím kompromisu. Bez americké podpory by Kyjev nemohl vést válku v současném rozsahu a byl by nucen boje zastavit dříve, než dojde k totálnímu kolapsu fronty.
Zároveň má Washington nástroje, jak zvýšit náklady pro Rusko – od zpřísnění sankcí na vývoz ropy a finanční sektor až po hrozbu navýšení podpory Ukrajině, pokud by Kreml odmítl příměří na rozumných podmínkách.
Většina zahraničněpolitických analytiků proto nepředpokládá, že konflikt poběží až do úplného fyzického zničení Ukrajiny, ani že skončí brzkou a spravedlivou mírovou smlouvou. Mnohem pravděpodobnější je vynucené příměří v okamžiku, kdy obě strany narazí na své limity – tedy ve chvíli, kdy Ukrajina již nebude schopna držet dlouhou frontovou linii bez rizika jejího prolomení a kdy Rusko vyhodnotí, že další zisky nestojí za ekonomické a lidské náklady, zvláště pokud mu americká diplomacie nabídne uvolnění části sankcí a faktickou kontrolu nad již dobytým územím.
Tragédií současné situace však zůstává, že než obě strany i mezinárodní prostředníci tento bod rovnováhy najdou, vyžádá si pokračující opotřebovávací válka další desetitisíce lidských životů a další devastaci země.
Závěr: co je skutečným vítězstvím
Skutečný posun v jednáních tedy nezávisí na tom, kdo sedí v prezidentské kanceláři v Kyjevě, ale na tom, zda se podaří najít formuli pro zmrazení fronty spojenou s věrohodnými bezpečnostními zárukami Západu, kterou dokáže přijmout jak ukrajinská společnost, tak Kreml.
Mnohem pravděpodobnějším vyústěním je těžký kompromis. Ukrajina zřejmě vyjde z války územně zmenšená a bude čelit generační výzvě v podobě hospodářské obnovy a stabilizace populace. Zastavení bojů za cenu územních ústupků však v současné situaci představuje racionální cestu, jak zabránit totálnímu vyčerpání lidských a materiálních zdrojů.
Skutečným vítězstvím pro Kyjev totiž v tuto chvíli není jen linie budoucích hranic, ale především zachování suverénního, bezpečného a životaschopného státu pro miliony jeho občanů. A právě o to se v Abú Dhabí – a v následujících měsících v Moskvě, Kyjevě i Washingtonu – hraje.
Český reportér 12.11.2026, 08:00h / Michal Malý, obrázky AI
