Jsou protesty proti rušení poplatků pokusem o svržení vlády?

V Česku se tak znovu naplno rozhořela debata, která štěpí společnost i politickou scénu. Tato novinářská analýza a politický komentář nabízejí pohled na to, jaký dopad má vládní návrh na nezávislé zpravodajství, vysílací technologie i celý mediální byznys. Ukazuje se, že v sázce není jen vládní PR článek či politické proklamace, ale samotná budoucnost veřejnoprávní služby.

Jaké změny vládní návrh reálně přináší?

Podstatu navrhované reformy je nutné vyjasnit hned na začátku, neboť v emocemi nabité veřejné diskusi základní fakta často zapadají. Vládní návrh neruší Českou televizi ani Český rozhlas. Zachovává jejich veřejnoprávní status i plnou nezávislost, která je garantována příslušným zákonem o České televizi a zákonem o Českém rozhlase. Mění se výhradně způsob jejich financování.

V dosavadním systému platí každá domácnost přímý poplatek za vlastnictví přijímače – konkrétně 135 korun měsíčně za televizi a 45 korun měsíčně za rozhlas. Podle nového modelu by tento přímý poplatek zcela zanikl. Financování obou institucí by přešlo na stát jako povinný, zákonem stanovený výdaj.

Jde o obdobný princip, jakým stát ze společných daní financuje klíčové složky a instituce:

1. Armádu České republiky
2. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor
3. Soudní systém a justici

Příslušná legislativa nadále striktně zakazuje jakýkoliv přímý zásah vládní moci do obsahu vysílání. Jakýkoliv pokus ministrů či poslanců o cenzurní zásah zůstává protiprávní. Obě veřejnoprávní média navíc musí zůstat nezisková a veškeré přijaté finanční prostředky plně investovat do vlastní výroby a provozu.

Když chtěla poplatky rušit ODS a Piráti, protesty se nekonaly

Současná opozice, zejména zástupci ODS a Pirátů, vládní koalici za rušení poplatků velmi ostře kritizuje a varuje před koncem nezávislých médií. Pohled do nedávné historie však ukazuje, že obě tyto strany v minulosti samy prosazovaly zrušení koncesionářských poplatků a jejich nahrazení státními penězi. Vládní představitelé jim tyto dřívější programové závazky při parlamentních debatách opakovaně připomínají.

Jednání Poslanecké sněmovny o financování bveřejnoprávních medií

1. Občanská demokratická strana (ODS) – iniciativa z roku 2009

V roce 2009 měla ODS zrušení koncesionářských poplatků přímo ve svém oficiálním programu. Tehdejší zástupci ODS, v čele s kandidátem do Evropského parlamentu Edvardem Kožušníkem, organizovali petiční akce a legislativní návrhy za úplné zrušení poplatků pro ČT i ČRo. Žádné demonstrace na obranu svobody slova se tehdy nekonaly.

Navrhovaný model: Výpadek příjmů mělo nahradit tzv. mandatorní financování – pevně stanovená zákonná částka poukazovaná přímo ze státního rozpočtu. Jde tedy o přesně stejný koncept, se kterým přichází dnešní vláda.

2. Česká pirátská strana – volební program 2017

Při svém prvním výrazném průniku do Poslanecké sněmovny v roce 2017 měli Piráti požadavek na zrušení poplatků zapsán přímo ve svém volebním programu. Oficiálně požadovali konec klasických koncesionářských poplatků.

Navrhovaný model: Piráti chtěli příjmy České televize a Českého rozhlasu nahradit pevným podílem z výběru DPH. Argumentovali tím, že tento krok veřejnoprávní média plně odpolitizuje a ukončí neustálé dohady a tlaky spojené se schvalováním výše poplatků.

Při srovnání minulých návrhů se současností se celá debata ukazuje jako vysoce účelová. Kroky, které byly v letech 2009 a 2017 prezentovány jako cesta k odpolitizování, jsou dnes označovány za ohrožení demokracie. Mnohé indicie naznačují, že jde především o tvrdý politický boj s cílem vyvolat tlak na pád vlády.

Jak financují veřejnoprávní média v Evropě?

Pohled do zahraničí ukazuje, že Česká republika s klasickými poplatky patřila spíše k výjimkám. V rámci Evropské unie platí koncesionářské poplatky občanů pouze v 10 zemích ze 27. Zbývajících 17 členských států financuje svá veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu nebo prostřednictvím speciálních daní. V celosvětovém měřítku využívá systém přímých poplatků jen zhruba 20 až 30 zemí.

Evropská unie považuje existenci médií veřejné služby za klíčový pilíř demokratické společnosti. Nestanovuje však žádný jednotný model. Každý stát si sám určuje strukturu i způsob financování svých médií. Všechny tyto vysílatele pak sdružuje mezinárodní Evropská vysílací unie (EBU).

V Evropě se uplatňují tři hlavní modely financování:

1. Přímé poplatky domácností (10 zemí EU): Tradiční systém využívaný například v Německu (ARD, ZDF), Rakousku, Polsku, Irsku či Chorvatsku. Mimo EU funguje v Velké Británii (BBC) nebo Ve Švýcarsku. V Řecku a Portugalsku je poplatek přímou součástí účtů za elektřinu.
2. Financování ze státního rozpočtu: Poplatek byl zrušen a peníze posílá stát přímo z rozpočtu. Tento model funguje na Slovensku (kde byly poplatky pro STVR zrušeny v roce 2023), v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Španělsku (od roku 2010), Maďarsku či Litvě. Mimo Evropu takto funguje Austrálie, Nový Zéland nebo Kanada.
3. Hybridní model (veřejnoprávní daň): Zrušení poplatků a zavedení adresné daně navázané na daňový systém. Tento model využívá Finsko (tzv. Yle daň), Švédsko, Norsko a Dánsko. Francie po zrušení poplatků v roce 2022 financuje média stanoveným procentem z výběru DPH.

Proč nemůže Česká televize fungovat jako Netflix?

V debatách se často objevuje názor, že kdo televizi nesleduje, neměl by za ni platit. Evropské pojetí veřejnoprávnosti však stojí na odlišných principech:

1. Veřejný statek: ČT a ČRo představují veřejnou službu, nikoliv komerční produkt. Nezvislý zdroj informací přináší užitek celé společnosti – podobně jako silniční síť nebo hasičský sbor, na které přispívají všichni občanů bez ohledu na to, zda je osobně využívají.
2. Technická náročnost: Pozemní terestrické vysílání se šíří volně. Přechod na model předplatného by vyžadoval zakódování veškerého vysílání v ČR, distribuci dekódovacích karet a aplikací. To by zásadně zkomplikovalo přístup starším lidem i krizové vysílání státu při mimořádných událostech.
3. Ohrožení unikátního obsahu: Kdyby byla ČT závislá pouze na počtu předplatitelů, musela by usilovat o masovou sledovanost na úkor kvality. Zmizelo by regionální zpravodajství, náročné dokumenty, kulturní pořady na stanici ČT art či dětské vzdělávací vysílání ČT :D.

Srovnání financí: Česká televize vs. TV Nova a Prima

Při pohledu na hospodaření hlavních televizních hráčů v ČR je zřejmé, že jejich finanční objemy jsou srovnatelné, výrazně se však liší rozsah povinností a struktura nákladů.

Finanční srovnání (roky 2024–2025):

1. Česká televize: Celkové příjmy cca 7,4 až 8,5 mld. Kč (z 90 % tvořeny poplatky). Přibližně 3 000 zaměstnanců. Rozpočet na rok 2026 byl schválen na 8,5 mld. Kč, nový vládní návrh však počítá s částkou 5,74 mld. Kč ze státního rozpočtu.
2. TV Nova: Tržby cca 9,1 mld. Kč (z reklamy a sponzoringu), čistý zisk 1,2 mld. Kč, přibližně 700 interních zaměstnanců.
3. Skupina Prima: Tržby cca 7,0 mld. Kč, provozní zisk (EBITDA) 1,7 mld. Kč, cca 600–800 zaměstnanců.

1. Vlastní tvorba (2,3–2,7 mld. Kč): ČT ročně vyprodukuje přes 450 hodin nové hrané dramatiky. Na rozdíl od komerčních televizí, které většinu obsahu nakupují od externích dodavatelů, si ČT vyrábí pořady převážně sama.
2. Osobní náklady (cca 2,3 mld. Kč): ČT zaměstnává přes 2 800 lidí (reportéry, kameramany, střihače, techniky, Symfonický orchestr Českého rozhlasu atd.) a provozuje tři velká studia v Praze, Brně a Ostravě. Komerční stanice mají mzdové náklady výrazně nižší (400–600 mil. Kč), protože využívají externisty na IČO.
3. Provoz a distribuce (cca 1,8 mld. Kč): Náklady na provoz areálu na Kavčích horách, obnovu technologií a šíření signálu prostřednictvím vysílačů CRA.
4. Zpravodajství a sportovní práva (přes 1,5 mld. Kč): Zajištění nonstop vysílání stanic ČT24 a ČT sport, provoz zahraničních redakcí (Washington, Brusel, Blízký východ) a nákup licencí na významné sportovní události.

Zahraniční zpravodajství a sportovní přenosy

Část veřejnosti podrobuje náklady na zahraniční redakce ČT kritice a navrhuje přebírat zpravodajství od agentur jako Reuters či AP. Obhájci naopak zdůrazňují nezastupitelnou roli vlastních zpravodajů pro národní informační bezpečnost.

Ve sportovní oblasti ČT sport postupně ztratila práva na prémiový klubový fotbal (Liga mistrů, Chance Liga) i hokejovou extraligu či NHL, které přešly na placené kanály. ČT sport se proto zaměřila na podporu menšinových a mládežnických sportů (basketbal, volejbal, florbal, biatlon, paralympijské sporty). Pokud by schválený rozpočet ČT klesl na 5,74 mld. Kč, vedení televize by muselo přistoupit k masivnímu propouštění nebo k vypnutí některých stanic.

Dva pohledy na nezávislost a právní rámec

Debata o změně financování rozděluje i právní a odbornou veřejnost. Obhájci reformy zdůrazňují potřebu vyšší efektivity a zeštíhlení provozu. Kritici naopak varují před tzv. měkkou cenzurou – obávají se, že závislost na rozhodování poslanců o rozpočtu může vést k opatrnosti při novinářské práci a omezování investigativních kauz.

„Hnutí ANO i SPD měly zrušení poplatků ve svém volebním programu, Motoristé s tím souhlasili a věc se stala součástí vládního programu. Je správné, když vláda plní své sliby. Rozhodnutí je plně demokratické, protože získalo podporu většiny ve volené Poslanecké sněmovně. Když předchozí Fialova vláda protlačila zvýšení poplatků, rovněž se neohlížela na nesouhlas tehdejší opozice,“ uvádí k tématu doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.

„Svoboda slova spočívá v pluralitě, nikoliv v monopólu České televize. Největším garantem svobody slova je dnes internet. Rozumný stát nemá kvůli pražským mediálním funkcionářům urážet své občany,“ dodává Koudelka.

Boj o média, nebo o politickou moc?

Stávající diskuse nesměřuje k tomu, že by vláda od zítřka začala přímo diktovat obsah večerních zpráv. To zákony neumožňují a jakýkoliv pokus by narazil na odpor justice i nezávislých médií. Otázkou zůstává, zda vytvoření přímé vazby na státní rozpočet nemůže v dlouhodobém horizontu oslabit odvahu médií pouštět se do politicky citlivých kauz.

Klíčovým aspektem současného dění však zůstává politická rozbuška: transformace technického způsobu platby se stala spouštěčem ulicních protestů. Fakta jasně ukazují, že model financování ze státního rozpočtu v minulosti samy navrhovaly dnešní opoziční strany. Když tento krok v roce 2009 prosazovala ODS nebo v roce 2017 Piráti prostřednictvím DPH, k protestům nedocházelo. Současné protesty tak spíše než boj o samotnou Českou televizi připomínají souboj o politickou moc a snahu o vyvolání tlaku na pád vlády.

Český reportér 26.10.2026, 08,00h / Michal Malý, obrázky AI