Když kat soudí kata, paradox norimberské spravedlnosti

Když kat soudí kata a spravedlnost je slepá. Norimberský tribunál měl světu dokázat, že žádný stát nestojí nad zákonem. Na lavici obžalovaných seděli nacističtí vůdci. Jen pár metrů od nich ale seděl muž, který jako člen stalinské trojky posílal lidi na smrt, velel táboru, kde zemřelo 12 500 vězňů, a v Moskvě soudil polské odbojáře proti Hitlerovi. Hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko se v Norimberku pokusil připsat nacistům i masakr v Katyni, který nařídil Stalin. Příběh kata, který soudil katy.

Norimberk odsoudil nacistické zločiny právem. Zároveň ale mlčel o zločinech těch, kdo soudili.

Dvacet listopadu 1945. Justiční palác v Norimberku, americká okupační zóna. Na lavici obžalovaných sedí Göring, Hess, Ribbentrop, Keitel. Za nimi stojí američtí vojenští policisté v bílých helmách.

Proti nim čtyři vítězné mocnosti. Cíl deklarovaný nahlas: shromáždit nevyvratitelný důkazní archiv nacistických zločinů, nabídnout historickou lekci poraženým Němcům a delegitimizovat tradiční německou elitu.

Soudní proces se začal 20. listopadu 1945 a vedl ho britský žalobce Lord Lawrence. Proběhlo celkově 403 otevřených zasedání tribunálu. Obžaloba byla založena na asi 100 000 zajištěných německých dokumentech, mnoha dokumentárních filmových záběrech a 25 000 fotografiích. Protokol měl 16 000 stran.

Obžaloba měla čtyři body: spiknutí, zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti. A právě u bodu dva a tři se Norimberk zadrhl na vlastní pokrytectví. Protože jeden ze žalobců dělal to samé, za co žaloval.

I. Muž, který přišel z trojky

Roman Andrejevič Ruděnko. Narozen 25. července / 7. srpna 1907 v Nosivce, dnes Ukrajina. Dělník, komsomolec, komunistická strana od 1926. Ne právník ze staré školy. Produkt systému.

Ve třicátých letech prokurátor Doněcké oblasti. A člen zvláštní trojky NKVD. Ruská archivní databáze složení trojek v letech 1937-1938 ho uvádí přímo. Trojka nebyl soud. Byl to tříčlenný orgán – NKVD, strana, prokurátor. Rozhodoval bez obhájce, bez odvolání, bez důkazů. Tisíce lidí denně. Standardní rozsudek: 10 let gulagu nebo poprava.

Tento muž se stal tváří sovětské spravedlnosti. Jeho cesta pokračuje. V letech 1944–1953 prokurátor Ukrajiny, pak až do smrti 1981 generální prokurátor SSSR. Rudenko je historicky známý jako hlavní sovětský žalobce v Norimberku a jako hlavní žalobce v Procesu šestnácti. Když sloužil v Norimberku, měl hodnost generálporučíka.

A ještě jedna položka v životopise, která se do oficiálních sovětských medailonků nevešla: Byl také jedním z velitelů zvláštního tábora č.7 NKVD, bývalého nacistického koncentračního tábora, který ukrýval německé vězně po kapitulaci.

Zvláštní tábor č.7 fungoval ve Weesow do srpna 1945 a v Sachsenhausenu až do jara 1950. Sověti v něm drželi nacistické funkcionáře, ale i politické vězně. Z 60 000 internovaných. S pádem komunistického východního Německa bylo možné provádět vykopávky. V Sachsenhausenu byla nalezena těla 12 500 obětí, většinou dětí, dospívajících a starších lidí. Do uzavření tábora na jaře 1950 nejméně 12 000 zemřelo na podvýživu a nemoci.

Jeden z velitelů tábora byl Roman Ruděnko. Po válce soudil Beriju, pak amerického pilota Gary Powerse, pak disidenty. Vyznamenán Hrdinou socialistické práce. Nikdy nebyl souzen.

II. Soudci, kteří už měli rozsudek napsaný

Ruděnko nebyl sám. Celá sovětská delegace byla postavena na lidech z moskevských procesů. Sovětský svaz očekávaje monstrproces zpočátku jmenoval hlavním žalobcem Ionu Nikitčenka, který předsedal moskevským procesům, ale byl jmenován soudcem a nahrazen Romanem Ruděnkem, prokurátorem monstrprocesu, vybraným pro jeho řečnické schopnosti.

Nikitčenko, hlavní sovětský soudce v Norimberku, byl krvavý fanatik, který dohlížel na nejznámější moskevské procesy, v červnu 1945 - pět měsíců před otevřením tribunálu – prohlásil, že ti, kdo jsou souzeni, "již byli odsouzeni".

A nad oběma stál třetí muž, který v Norimberku oficiálně nebyl, ale řídil vše. Byla zřízena komise v Moskvě vedená Andrejem Vyšinským, aby do nejmenších detailů řídila činnost sovětských prokurátorů a soudců v Norimberku. Brzy poté, co se Spojenci dohodli na základech konání tribunálu, Stalin jmenoval Vyšinského, který byl nyní náměstkem komisaře zahraničních věcí, aby vedl tajnou, moskevskou Komisi pro řízení práce sovětských zástupců v Mezinárodním tribunálu.

Vyšinský – prokurátor, který ve třicátých letech posílal na smrt Bucharina, Zinovjeva, Kameněva. Muž, který zavedl do sovětského práva formuli "přiznání obžalovaného je královnou důkazů". Ten nyní řídil sovětskou delegaci v Norimberku přes šifrované depeše. Sovětští soudci a prokurátoři nesměli učinit žádné zásadní rozhodnutí bez konzultace s komisí v Moskvě vedenou sovětským politikem Andrejem Vyšinským.

Sovětští právníci měli nejmenší vliv na procesy, už jen kvůli neznalosti angličtiny a mezinárodní diplomacie. Byli pod neustálým dohledem NKVD – tlumočníci, písařky, řidiči. Divadlo, které mělo vypadat jako právo.

III. Pakt, který se nesměl jmenovat

1. srpna 1939. Ribbentrop přilétá do Moskvy. Výsledek: Pakt Molotov-Ribbentrop. Veřejně pakt o neútočení. Tajně protokol o rozdělení východní Evropy.

Tvrzení je pravdivé: Pakt Molotov-Ribbentrop zahrnoval tajný protokol, který rozdělil východní Evropu mezi nacistické Německo a Sovětský svaz, zejména pokud jde o Polsko. Tato informace zůstala nezveřejněna až do norimberských procesů.

Co protokol obsahoval: Polsko po linii řek, Finsko, Estonsko, Lotyšsko do sovětské sféry, později úprava pro Litvu, zájem o Besarábii.

Co následovalo, je časová osa, která by v Norimberku musela být obžalobou, kdyby na lavici seděli i Sověti:

1. září 1939 Německo napadá Polsko. 17. září Sovětský svaz.
2. listopadu 1939 SSSR napadá Finsko. Zimní válka. Cílem byla okupace celého Finska podle paktu.
3. Léto 1940: Sovětská armáda pod hrozbou síly anektuje Litvu, Lotyšsko, Estonsko. Realizací dohod o rozdělení vedení SSSR rozpoutalo válku s Finskem, pod hrozbou použití vojenské síly odtrhlo od Rumunska Besarábii a Severní Bukovinu a v létě 1940 anektovalo tři pobaltské země.

Okupaci provázelo masové vraždění, deportace a všemožné další represe. Během obou sovětských okupací (1940–1941; 1944–1991) bylo zabito nebo deportováno dohromady 605 000 obyvatel pobaltských zemí. První deportace nejméně 140 000 lidí probíhá 10. února 1940, z toho 70 % Poláků. Třetí vlna červen-červenec 1940 přes 240 000, čtvrtá vlna červen 1941 - 300 000.

To vše jsou podle definice Charty tribunálu zločiny proti míru – plánování a vedení útočné války. A zločiny proti lidskosti – deportace.

Obhajoba Ribbentropa to pochopila. Advokát Seidl se pokusil předložit německou kopii tajného protokolu nalezenou v archivech ministerstva zahraničí. Německá obhajoba odkazovala na ukořistěné spisy zmiňující tajnou dohodu, ačkoli sovětští žalobci namítali, popírali její existenci a omezovali plné předložení důkazů.

Soud to odmítl. Ne proto, že by to nebyla pravda, ale proto, že to bylo tu quoque - "vy také". Právní klička, která zachránila Norimberk před zhroucením. Tribunál omezil svou jurisdikci jen na činy Osy. A to z velmi praktického důvodu, který odhalují archivy londýnských jednání:

Během londýnské konference v roce 1945 jak Spojené státy, tak Sovětský svaz výslovně odolávaly udělení široké jurisdikce tribunálu nad zacházením státu s vlastními občany v době míru, aby ochránily své vlastní domácí záležitosti. Američtí prokurátoři se snažili izolovat domácí rasovou nerovnost – konkrétně institucionalizovaný systém segregace Jima Crowa na Jihu. Sovětská delegace se snažila zabránit tomu, aby jakékoli univerzální standardy lidských práv neodhalily vnitřní sovětské zvěrstva, včetně masových politických čistek Velkého teroru.

Američané nechtěli řešit rasismus doma. Sověti nechtěli řešit gulag. Dohodli se, že zločiny proti lidskosti budou stíhány jen v souvislosti s válkou Osy. Právo bylo od začátku kompromisem mocných.

IV. Katyň: lež, která měla dostat razítko

Katyňský masakr je označení pro povraždění polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 22 000 mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence.

Rozhodnutí z 5. března 1940 podepsali Stalin, Vorošilov, Molotov, Mikojan, Kalinin, Kaganovič. Důvod: nepřátelský postoj k SSSR. V dubnu 1943 Němci hroby objevili. Goebbels spustil kampaň. Sověti odpověděli Burdenkovou komisí – zfalšovanými důkazy a nastrčenými svědky. A s touto komisí přijel Ruděnko do Norimberku.

Na londýnské konferenci, která připravovala obžalobu, sovětští vyjednavači předložili tvrzení: "V září 1941 bylo 925 polských důstojníků, válečných zajatců, zabito v Katynském lese u Smolenska". Tedy lež, která posouvala datum vraždy o rok a půl dopředu, do doby německé okupace.

V Norimberku pak Sověti předvedli tři svědky: profesora Marka Markova z Bulharska, Borise Bazilevského, údajného zástupce starosty Smolenska za okupace, a Viktora Prosorovského.

Jejich výpověď se zhroutila. Pro Bazilevského bohužel jeho svědectví očitých svědků selhalo: nejenže Stahmer přiměl Bazilevského přiznat, že jeho "znalost" masakru byla založena na fámách, Stahmer celý sovětský tým vyvedl z míry obviněním Bazilevského, že čte ze scénáře, který už měl i sovětský tlumočník.

Američtí, britští a francouzští soudci nakonec sovětskou verzi nepřijali. Katyň se nestala součástí rozsudku jako německý zločin. Ale tribunál ani neřekl pravdu. Prostě mlčel. Lež tak přežila.

I v průběhu Norimberského procesu se Sovětský svaz nejprve pokusil svalit vinu za masakr na poražené Německo, to však nebylo reálné, neboť dostupné důkazy byly dost průkazné. Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že jde o zločin stalinismu.

Ruděnkova role zde není role popravčího. Je to role právníka, který po vraždě vytváří příběh. V Norimberském procesu byl hlavním žalobcem za Sovětský svaz. Zajímavostí je, že některé z obžalovaných obžaloval i ze zabití polských zajatců, na kterém se sám podílel.

V. 8. únor 1946 - den, kdy se historie převlékla za spravedlnost

Dne 8. února sovětská obžaloba zahájila svůj případ projevem Ruděnka, který pokrýval všechny čtyři body obžaloby a zdůrazňoval širokou škálu zločinů spáchaných německými okupanty jako součást jejich destruktivní a nevyprovokované invaze. Ruděnko se snažil zdůraznit společný základ s ostatními spojenci, přičemž odmítal jakoukoli podobnost mezi nacistickou a sovětskou vládou.

Tehdy vyjmenoval: úplné nebo částečné zničení 2508 církevních budov, 1710 měst, 70 000 vesnic, 31 850 průmyslových podniků. Každé číslo bylo pravdivé. Každé číslo bylo zároveň obžalobou systému, který ho pronesl. Protože stejný systém zničil v Pobaltí kostely, deportoval statisíce, vypálil finské vesnice.

Ruděnko tehdy řekl větu, která se měla stát epitafem celého procesu: "Poprvé v dějinách stojí před soudem lidé, kteří se zmocnili celého státu a učinili z něj nástroj svých zločinů." Ano. Jen jich tam nestálo dost.

VI. Co zbylo

Norimberk odsoudil 12 lidí k smrti. Deset bylo 16. října 1946 oběšeno v tělocvičně norimberské věznice. Spravedlivě.

Ale co sovětští obžalovaní, kteří nikdy obžalováni nebyli? Co Iona Nikitčenko, který už v červnu 1945 věděl, že obžalovaní jsou vinni? Co Andrej Vyšinský, který z Moskvy řídil i tento soud jako předtím moskevské procesy? Co Roman Ruděnko, který posílal lidi do gulagu v trojce, nechal zemřít 12 000 lidí v Sachsenhausenu a pokusil se legalizovat katyňskou lež?

Norimberk položil základy mezinárodního trestního práva. Definoval, že rozkaz neomlouvá. Že hlava státu není imunní. Zároveň ale vytvořil model "spravedlnosti vítězů", který se táhne až do dneška. Model, kde zákon platí pro poraženého, ale ne pro vítěze. Kde se 27 milionů sovětských mrtvých stane morálním kapitálem, který překryje vlastní agrese.

Když kat soudí kata, jeden z nich odejde jako soudce. A ten druhý jako odsouzený. Oba ale zůstávají katy. A my dodnes žijeme ve světě, který postavil Norimberk. Světě, kde víme, že spravedlnost může být selektivní, ale lepší než žádná. A kde věta Romana Ruděnka zní dodnes jako varování: každý stát se může stát nástrojem zločinu. I ten, který právě soudí.

Český reportér 25.10.2026, 08,00h / Michal Malý, obrázky AI